S vysílačkou a telefonem ve žluté vestě svižně rázuje chodbami olomouckých Hanáckých kasáren. Jakub Brumar jako vedoucí směny Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině poslední tři týdny ve dne i v noci pomáhá ukrajinským uprchlíkům, kteří procházejí registračním procesem.
Energický hasič, jehož náplní práce je právě krizové řízení, na to ovšem není sám. Jako vedoucí se střídá s dalšími třemi kolegy ve dvanáctihodinových směnách. Při organizaci asistenčního centra využívá své zkušenosti ze zvládání plošných mimořádných událostí, jakou jsou povodně, přívalové deště či boj proti pandemii koronaviru. Spolu se štábem tak řídí kolos plný hasičů, policistů, zdravotníků, úředníků, dobrovolníků a tlumočníků. Hlavním účelem je pomoc válečným uprchlíkům.
A že je pomoc skutečně potřeba, potvrzují příběhy Ukrajinců, kteří před válečným utrpením utekli právě do Olomouce. Přicházejí mnohdy jen s doklady, s malinkými dětmi, po desítkách hodin na cestách. „Pomohli jsme například starší paní, kterou jsme přijali v noci jen s igelitkou, v níž měla pár nezbytností. Úplně vyčerpaná. Cestovala asi tři dny, sama, z Kyjeva. Popisovala, jak město ostřelují, po několika dnech v krytu se rozhodla uprchnout. Byla vděčná za teplo a čistou postel,“ popisuje Jakub jeden z mnoha příběhů, se kterými se při svých směnách setkává.
S kolegy v centru pomohli například i rodině se dvěma dětmi, která uprchla před válkou už podruhé. Nejprve utekli z Doněcku do západní části Ukrajiny, a když začal konflikt eskalovat, vydali se dál na západ, do bezpečí. „Když vidíte tu bolest, slzy, obrovské vyčerpání a víte, že ženy a děti nechaly na Ukrajině táty, syny, domov, je těžké se od toho oprostit. Zakázal jsem si promítat si do těch příběhů vlastní rodinu. Abychom to dlouhodobě zvládli, máme nastavený režim i od našeho psychologa, který na centru pečuje nejen o uprchlíky, ale také o všechny, kteří jim pomáhají. Dostane vás z té vyčerpávající pracovní bubliny,“ vysvětluje vedoucí střediska, které vzniklo před třemi týdny v rekordním čase, a to díky hasičům, pracovníkům krajského úřadu, policistům a dalším dobrovolníkům.
Rozjezd byl dle jeho slov těžký, bylo to mnoho práce, řešení, domlouvání, telefonátů. „Dosud jsme se nezastavili. Narážíme na různé překážky, zdoláváme je postupně. Ohromně nám pomáhají dobrovolníci a tlumočníci z univerzity. Bez nich by to bylo mnohem složitější,“ říká Jakub s tím, že rovněž přesun do Hanáckých kasáren byl velmi náročný. „Zvládli jsme to. Doteď reagujeme na aktuální požadavky a potřeby uprchlíků, ladíme provoz, pracujeme všichni na plné obrátky, a tak se nám daří mnoho věcí zlepšovat za pochodu,“ podotýká hasič s tím, že například potřeba velkého dětského koutku či sbírky potravin, hygienických prostředků a ošacení vyplynula až s provozem centra.
Přicházejí totiž stále častěji maminky s dětmi pouze s minimem věcí, prchají přímo z ostřelovaných oblastí, neměly možnost nebo čas se sbalit. Nemají jídlo, základní hygienické potřeby ani náhradní oblečení. „Cestují i několik dní a přicházejí pouze v tom, co mají na sobě. Nyní jim můžeme díky sbírkám dát alespoň do startu základní věci. Takže děkujeme všem, co přispěli. Vaše dary se využijí naplno,“ vysvětluje Jakub.
Model asistenčního centra není pro hasiče a policisty neznámou. Původní struktura se aktivuje v případě hromadných nehod například na železnici či pozemních komunikacích. Slouží ke ztotožnění účastníků a obětí události, ke sdružení pozůstalých a akutní psychologické péči. „My jsme vzali kostru toho, co umíme, a naplnili jsme ji jiným, mnohem větším obsahem, postupně jsme ji navíc ještě hlouběji strukturovali. Zkráceně, přizpůsobili jsme si model situaci,“ dodává hasič, kterému ve štábu pomáhají nejen kolegové ze sboru, ale rovněž dobrovolní hasiči z jednotek v okolí a krajští úředníci.
