Železniční neštěstí vždy přitahovala pozornost velkého množství lidí. Nejvíce obětí v prostějovském regionu si vyžádala srážka dvou vlaků na nádraží ve Vrbátkách, k níž došlo 11. září 1957. Šedesát let od této tragédie, při níž zahynulo 15 lidí, jste se o ní mohli dočíst i na stránkách Večerníku. Tehdy se nám podařilo dokonce získat i výpověď očité svědkyně. U další nehody, k níž došlo 1. prosince 1922 se to však zřejmě již nepodaří. Tento STÍN MINULOSTI se tak již pomalu noří do tmy zapomnění...
Tahle nehoda velmi vzrušila Konici i celé okolí. Tehdy se ve stanici Dzbel ve volném čase bavili zaměstnanci dráhy tím, že hráli na hudební nástroje. Jedno zahvízdnutí z té produkce mělo znít jako signál k odjezdu vlaku. Nato vyběhl na lokomotivu strojvůdce, ale bez brzdařů, kteří byli tehdy pro provoz vlaku zásadní. Souprava s deseti plnými nákladními vozy se dala do pohybu. Při tak obrovské váze a bez brzdařů však nebyla schopna zabrzdit a mezi Konicí a Křemencem u Jíloveckého mlýna vlak havaroval. Naskytl se zdrcující obraz zkázy. Lokomotiva se zaryla do země, vagony se vyvrátily, naložené věci byly rozmetány. Strojvůdce, kterým byl Jan Blasche (†37) z Prostějova, na místě zahynul.
Na rozdíl od události u Vrbátek, která měla veřejnosti zůstat utajena, o vlakovém neštěstí u Konice dobový tisk referoval velmi podrobně. „Trať ke Konici jde hodně z kopce a následkem toho rychlost vlaku vzrostla. Dle výpovědí jel vlak přes Konici rychlostí osmdesát kilometrů a od Konice, kde má trať další klesání, dokonce sto třicet až sto padesát! Před stanicí Čunín je zatáčka, v ní lokomotiva vykolejila a za ní další vagony. Silným nárazem se obrátila směrem k vagonům a tyto, jak narážely na sebe, tříštily se na kousky. Kolejnice lítaly na všechny strany. Lokomotiva se pak převrátila a pohřbila pod svými sutinami strojvedoucího,“ mohli se lidé dočíst v tehdejších novinách.
Celou událost mimo jiné zachytil i dr. Ferdinand Karafiát v básni Tři tóny v knize Z tajemství lékařových.
