Sportování a koronavirus, tyhle věci se rády nemají. A to tak, že vůbec. Ať už jde o profesionální nebo amatérský sport. Co si budeme povídat, situace byla a zčásti ještě je zoufalá. Zákazy, příkazy, nejistota. A hlavně karantény, ty ničitelky jakéhokoli plánování…
Bohužel karantény a s nimi pozitivní testy si nevybírají. Kosí doleva – doprava. A neřeší, na jaké je to akci, zda na nějakém plácku, nebo sranda turnaji, nebo na reprezentaci. V Kanadě by po mistrovství světa juniorů v hokeji mohli povídat.
Bohužel ještě předtím, než bylo oficiálně zrušeno, se projevila jedna neřest. A tou je, že o vítězi nerozhodují sportovní výkony, trénink nebo větší hlad po úspěchu. Ale čárky. To, zda budou někde dvě nebo jen jedna, zda někdo bude nebo nebude „nemocný“, ač bez příznaků. Je to smutné, ale je to tak. Už v případě Kanady se spekulovalo o tom, že vyhraje „nejzdravější“ tým. Totéž ale platilo už před rokem, opět na šampionátu mladíků. Jen vzpomeňme na Německo, v jak okleštěné sestavě bylo nuceno nastupovat. Tyto situace přitom jen dokreslují zoufalost sportovců a sportovních činovníků. Výkony se dostávají opravdu až někde do pozadí. Důležité je vůbec hrát. A hlavně zůstat nenakažený.
Jestliže se tak třeba u hokejistů říká, že šestým hráčem je divák, nyní je to koronavirus.
