Mluví a píše se o tom neustále. Po každém turnaji ještě více, ale že by se konaly kroky, které by to zastavily? Zapomeňte. Po olympijském krachu českých hokejistů se téma krize národního sportu otevře znovu. Pokud ale kromě kritiky ze všech možných stran nepřijde na řadu i nějaké řešení, bude se situace neustále opakovat a jen opakující se řečnění opravdu nic nevyřeší.
Více jak deset let bez medaile není náhoda. Hráčů i trenérů se vystřídala řada, ale efekt žádný. Ono se také není příliš čemu divit. Stačí se podívat na mládežnické kategorie a jejich „úspěchy“. Poslední medaile z juniorského šampionátu už je velmi zaprášená a v současných letech se jezdí na šampionát s cílem uhrát čtvrtfinále, do kterého mimochodem postupuje osmička z deseti celků. A ani občasné vystřelení na „osmnáctkách“ toho příliš nezmění.
Systém mládeže je zkrátka tragický, nemá si cenu lhát do kapsy a tvrdit něco jiného. Chybí konkurenční prostředí, o čemž se mluví dlouhodobě, ale že by přišla tvrdá revoluce? Nestalo se nic, a tak se nyní potácíme tam, kde jsme.
Je načase už zapomenout na éru českého hokeje, kdy se jiná medaile než zlatá brala téměř za neúspěch. Do širší světové elity patříme, ale špička je zkrátka momentálně dál. A už jen dosáhnutí medailových pozic bude obrovským úspěchem v dalších letech. Pokud se něco brzy nezmění v celém hokeji, bude to trend dlouhodobý.
