V těchto dnech si budoucí absolventi základních škol volí, na které ze středních škol budou pokračovat ve studiích. Určitě by se mezi nimi našli i tací, kteří by s upřímností sobě vlastní odpověděli, že kdyby si tedy měli vybrat, tak nepůjdou na žádnou. Proč by taky měli? Jen proto, že tam míří všichni jejich kamarádi? Aby jim rodiče nezakázali hry na telefonu? Nebo aby se mohli živit tím, co je baví, a moc se přitom neušpinili?

Poslední argument má v sobě ukryt jeden zásadní háček. Zatímco dnes při troše štěstí není problém na ulici potkat vrcholného manažera, právníka, či dokonce hvězdu některého z oblíbených televizních seriálů, šance, že narazíte na mladého, perspektivního a šikovného elektrikáře, je téměř mizivá.

Karel Marx by dnes jistě zajásal. Teprve nyní lze konečně ohlásit definitivní a naprosté vítězství dělnické třídy. Pokud patříte k buržoazii, tedy pracujete například jako bankéř či finanční poradce, budete se mít opravdu co ohánět, abyste sehnal okruh několika svých klientů, jimž následně budete muset vyjít ve všem vstříc. Jakmile ovšem budete šikovný a spolehlivý dělník či řemeslník, pak stačí kdekoliv vyvěsit vaše telefonní číslo a lidé se na vás ve velkém budou obracet sami a vy mnohé z nich budete muset odmítat. 

Bohužel se z vzdělávacího systému stal v mnoha ohledech byznys. Zejména vysoké, ale i některé střední školy vymýšlí obory, na jejichž absolvování stačí, když víte, v kolik hodin máte kam přijít. Atraktivní pro studenty se tak stávají obory, na nichž mohou využít svoji tolik oblíbenou metodu nejmenšího odporu. Nelze se pak divit, že z takových škol vychází mladí lidé, kteří kromě vzletných slov nemají firmám co dalšího nabídnout.

V této souvislosti se nabízí otázka – nekazí nám minimálně některé školy naši mládež? Nebylo by lepší, aby dospívající místo vysedávání v lavicích dělali něco užitečnějšího? Odpověď zní – jak které. Potřebujeme totiž nejen zručné řemeslníky, ale i lékaře či třeba architekty. A zde se bez dlouhodobějšího vzdělání prostě neobejdeme. 

Zatímco však naše školství vyrábí přebytečné „odborníky“, tak například na stomatologii musí odmítat zájemce o studium, protože na ně nemají prostředky. Zubařina totiž patří mezi nejnákladnější studijní obory. Nelze se pak divit, že když v jakémkoliv větším městě otevírá novou ordinaci zubař, zájemci o registraci vytvoří frontu mnohem delší, než se před revolucí stávala na banány. Na těch menších pak chybí zubaři úplně.

Tímto způsobem nám ovšem vzdělání k ničemu nebude. Ale ono to zas tak zásadním způsobem vadit nemusí. Ostatně řidičák má v dnešní době skoro každý a vše nasvědčuje tomu, že zájem o řidiče mezi firmami bude i nadále stoupat.