Největší svátek sportu je u konce. Třetí pokračování her v Asii v řadě je minulostí. A ač i olympiáda v Pekingu byla plná silných zážitků a neuvěřitelných výkonů, byla zkrátka jiná. Stejně už jako ta letní v Tokiu, ale Japonsko není Čína a porovnat situace s koronavirem v létě a v zimě nejde. Prostředí Číny, epidemie koronaviru a s ním spojené přísné restrikce i časy soutěží tak letos pro Evropany moc sportovních zážitků neznamenaly.
Medailové žně se úplně nekonaly, jak si v posledních letech fanoušci zvykli. Přesto byla k vidění řada neuvěřitelných výkonů českých sportovců. Stále se totiž nesmí zapomínat, že i umístění v TOP 10 je neuvěřitelným úspěchem na škále nejlepších sportovců celého světa.
Hry ale tak oproti obvyklému humbuku pro sportovní nadšence trošku prošly v tichém dvoutýdenním cyklu. Jistě to nejvíce způsobil časový posun, který nebyl zrovna přívětivý. Soutěže v nočních a ranních hodinách je totiž se zaměstnáním nemožné skloubit. Bez fanfár diváků a plných tribun i větší porce medailí, to budíčku také moc nepřidá.
Nepřidal tomu ani fakt, že se hry konají v komunistické Číně, kam se vrátily po čtrnácti letech. Čína je využila nejen kvůli sportovním výkonům, ale hlavně k propagandě. A je teprve otázkou, co k ní prozradí sportovci po návratu do vlasti, protože projevit negativní názor v dějišti by byla velká odvaha.
