Sportovní katastrofa. To byl koronavirus a vše s ním spojené – tedy testování, karantény a s tím související absence sportovců na kolbištích. Když k tomu připočtete vše od nejistoty, zda budou sportovní soutěže za pár dnů vůbec povolené, až po smutnou skutečnost, že někteří sportovci raději sekli s pohybem, jedná se skutečně o sportovní mordor.
Největším strašákem ale mnohdy bylo plošné testování. Státu pochopitelně umožnilo zjistit, jak se situace vyvíjí, kde se lidé nejčastěji nakazí. A rovněž mu mohla umožnit mít trochu epidemii pod kontrolou. Pro sportovní nadšence (a samozřejmě nejen pro ně) šlo ale o katastrofu. Zatímco tak ve čtvrtek mohl trenér počítat do zápasů či závodů třeba s patnácti lidmi, po testování ve škole (v práci) jich najednou bylo osm. Jedna čárka si nevybírá. Výsledek je pak nepříjemný pro všechny, pochopitelně zejména pro pozitivního. Často přitom bez příznaků.
Nyní už to ale vypadá, že plošné testování alespoň ve školách skončilo. Natrvalo? Snad. Zažil jsem i přirovnání k „honu na čarodějnice“. Tak to myslím není. Pro stát se jednalo o vcelku účinný nástroj, jak s šířením koronaviru bojovat. Ne dokonalý, ale s ničím lepším nepřišel. Pro sportovní svět amatérů se ale jednalo o tu pravou noční můru, s níž je nyní snad konec…
