V uplynulém týdnu po nepříliš povedených zápasech žen Prostějova se Šternberkem a v Králově Poli jsem potkal jednoho z věrných fanoušků vékáčka. Sdíleli jsme určité zklamání z toho, že tým posílený v prosinci o smečařku Kláru Faltínovou a v lednu o univerzálku Karin Šunderlíkovou zatím neprodává svůj zvýšený herní potenciál, který těmito příchody nabral.
„Zatímco soupeři z horní poloviny ligové tabulky zůstali ve stejném nebo podobném složení, tak naše sestava jako jediná znatelně posílila. V tom vidím šanci se zlepšovat i směrem k play-off,“ vyslovil zapálený příznivec oprávněný názor.
Následně jsme se shodli i na tom, že nikdy nic nejde samo jako mávnutím kouzelného proutku. A že je potřeba určitý čas na sehrávání obměněného kolektivu, vzájemné sžívání na palubovce i v šatně. Nemluvě o tom, že slovenská bomberka předchozího čtvrt roku vůbec nehrávala a musí se dostat do formy také individuálně.
Čas však rychle utíká, dlouhodobá část UNIQA extraligy žen pomalu končí, vyřazovací boje jsou téměř za dveřmi. Proto bylo jasné, že aby Hanačky nespadly do ještě většího trápení vedoucího k prohloubení výkonnostní nejistoty, musí co nejdříve zabrat. Ideálně hned poslední únorovou sobotu proti Ostravě. Případné vítězství by mančaftu dodalo potřebné sebevědomí, a navíc by zůstala šance na vylepšení pátého místa po nadstavbě.
Vyšlo to znamenitě. Celé družstvo VK předvedlo skvělý výkon, tedy přesně takový, jaký si jeho fandové od současné sestavy slibují a jenž by v nadcházejícím play-off mohl vést k plánovanému postupu do semifinále. Případně i k vytouženému zisku medaile. Nyní jde o to herní progres potvrzovat v každém dalším utkání. Aby nezůstalo u ojedinělého výkřiku do tmy a kvalita podpořená maximální bojovností už zůstala na prostějovské straně sítě trvale.
