Rovnou říkám, že na reklamy pravidelně vypínám zvuk, abych aspoň neslyšel ty povětšinou trapné hlášky. Je ale jedna čestná výjimka.

Pavel se ve svitu večerního slunce toulal vesnicí. Neodolatelně jej to táhlo k výběhu na okraji lesa. Tam ji kdysi potkal. Cválala na koni s rozpuštěnými vlasy a jemu ta plavovláska připadala jako křehká víla, která se zčistajasna zjevila v jeho fantazii. Za těch pár týdnů, co měl možnost Janu poznat, zjistil, že to je docela obyčejná prima holka. Přijde dnes?

Radim právě sedl na nádraží do taxíku a tak nějak automaticky sdělil řidiči cílovou adresu. Těšil se zase na prostředí, které důvěrně zná. Ta zpráva ovšem neměla přijít. Proč zrovna teď? Vždyť už to všechno vypadalo tak nadějně! S Lenkou to zkoušeli už poněkolikáté a i se všemi peripetiemi obeznámený lékař vyjádřil mírný optimismus. A teď tohle. Chtělo se mu skrýt hlavu do dlaní.

Tak tohle je konec, hleděl Pepa nepřítomně na zavřené dveře jejich hospůdky. Už se mu ani židle nechtělo dávat ze stolů dolů. Má to všechno vůbec smysl? Stejně nikdo nepřijde! Cinknutí zvonku nade dveřmi mu přišlo jak vzdálená rajská hudba, kterou už neuslyší. Ani si nevšiml, že jej Jarka upřeně pozoruje.

Karel si na samotu jaksi zvykl. Prázdným bytem rezonovaly už jen jeho kroky. Raději se usadil pohodlně ve svém prastarém křesle a zaposlouchal se do tónů svého mládí. Zadíval se z okna a mysl se ponořila kamsi hluboko do minulosti. Anetu, která vklouzla do pokoje, ani nevnímal.

Madla stála na zastávce a na její deštník bubnoval déšť. Kapky sklouzávaly všude kolem, když netrpělivě vyhlížela autobus. Dali si tady sraz už po několikáté. Dorazí ta holka konečně?

Pavel se vytrhl ze snění a pracně zaostřil. Sevřené rty doširoka roztáhl blažený úsměv. Jano, Janičko, tak ty jsi přišla! Už ani neví, co jí šeptal do ouška, když ji vzal do náručí. Točí se s ním hlava nebo celý svět?

Jarka už se na Pepu a jeho trápení nedokázala dívat. Udělala pár kroků a vřele jej objala, jako kdysi, když byli mladí. Už jsme spolu prožili desítky let, všechno jsme překonali, tohle přece společně také nevzdáme!

Je ti smutno, že dědo? Aneta vytáhla starého pána z jeho ušáku. To víš, že jsme na tebe nezapomněli, jak tě to vůbec mohlo napadnout? Tohle Karel fakt nečekal. Vnučka mu udělala velkou radost. Najednou se přistihl, jak s ní tancuje na známou melodii a v dlaních má mladou dívčí ručku jako tenkrát… Léta už raději nepočítal.

Radim si ani nevšiml letmého pohybu taxikářovy ruky směrem k taxametru, na němž se znenadání objevila nula. Ten chlapík v kšiltovce, kterého doteď vůbec nevnímal, dobře sledoval zpětné zrcátko. Vlastně byl moc rád, že zastavil, a mohl jemu, úplně neznámému člověku, všechno vysypat. Ten bol prostě musel ven. Taxikář chápavě pokyvoval hlavou. Radimovi se během pár minut hodně ulevilo. S taxikářem se loučil objetím jako s kámošem na celý život.

Autobus zastavil na zastávce, dveře se otevřely. Tak přece jen Klára přijela! Promiň, mami, že to trvalo tak dlouho. Dnes jsem prostě všechno zrušila, tenhle autobus jsem už ujet nenechala. A že prší? To teď přece nevadí.

I naše země má kolem sebe přátele a spojence. Údajné. Takové, kteří nás neváhají místo dodání pocitu bezpečí zatáhnout do svých vojenských dobrodružství, hrozících už i apokalyptickým koncem.

Ano, svět se opravdu zbláznil. Tak se držme.