Nosítko je bezva věc. Mám na mysli nosítko, které si pomocí pásů připnete ke svému tělu a vložíte do něj dítě. Je praktické, jeho upevnění rychlé a vždy ho máte hned po ruce. A taky – nikdy nevíte, kdy vám takové nosítko zachrání život!

Existují nosítka, která umožňují vzít dítě buď vzadu na zádech, či vepředu na hrudi, nebo obojí. Případně taková, v nichž můžete mít dítě vepředu čelem k sobě, nebo od sebe. Pro malé tělíčko je nejlepší, když jej nosíte přitisknuté ke své hrudi a díváte se na sebe tváří v tvář. A proto jsme takové pořídili.

Je to dokonalý přepravní prostředek – drapnete nosítko, dítě a do dvou minut můžete vyrazit, kam chcete. Samozřejmě je vhodnější na kratší cesty, protože z delšího nošení (mého nyní už asi osmikilového) „balíku“ začnou poměrně brzo bolet záda. O to víc mě samotnou zaráží, že jsem se tehdy na cestu do obchodu rozhodla místo kočáru, kde je navíc úložný prostor, vzít malého raději do nosítka a na záda si hodit batoh pro případný nákup. Štěstí, že jsem to udělala!

V nejmenovaném krámku s oblečením a domácími potřebami jsem se probírala stojanem s kšiltovkami, který stál nedaleko východu. Když vtom jsem mezerou mezi ním a vedlejším stojanem uviděla dvě mladé ženštiny tmavší pleti, jak si v bezpečné vzdálenosti od pokladní něco rychle předávají z ruky do ruky. Jakmile dívka s drdolem věc drapla, kvapným krokem si to namířila pryč, zatímco ta s culíkem šla klidně dál a ostražitě se přitom rozhlížela kolem sebe. V první moment jsem strnula. Měla bych se ozvat?

„To byla vaše věc, kterou jste předala té druhé paní?“ ozvalo se mi z hrdla. Culík znehybněl a upřel na mě zrak. „Jo,“ zněla nejistá odpověď. Ha, teď jsem tě dostala! vřísknul mi vítězně hlásek v hlavě… „Co se staráš?“ vykřikl někdo od pokladny. To ne, jich je tu víc? Mělo mě napadnout, že většinou chodí ve větších skupinách. Se dvěma bych si snad nějak poradila, ale teď vidím dohromady čtyři mohutné cikánky.

Strhla se asi pětiminutová hádka, která logicky gradovala do urážlivějších nadávek ze strany „obviněných“. Velmi se jich totiž dotklo mé naznačení, že by jedna z nich mohla krást. Malinko mě začal přepadat strach, protože dámy zjevně útočily, a to čím dál intenzivněji, ale nikdo se mě na prodejně nezastal. Věděla jsem, že si budu muset poradit sama. A tak jsem vytasila svou zbraň… nebo spíš štít? Prodrala jsem se mezi stojany a svým živým osmikilovým balíkem naznačila čtveřici, že by se měla zdekovat. Jinak by ji to mohlo bolet. Skvadra se zarazila. V očích žen se zaleskly obavy: čeho je ta šílená matka schopná? A nakonec se (k mému úžasu téměř okamžitě) všechny za tichého brblání odebraly ven.

Proto apeluji na každou maminu, která jde s dítětem sama ven: vždy si s sebou berte nosítko! Nikdy nevíte, kdy vám zachrání život…