Pes žije vedle člověka už odedávna. Nalezené neolitické kosti svědčí nejen o existenci psa v lidské přítomnosti, ale jsou také neklamným důkazem o existenci různých psích plemen už v době před čtrnácti tisíciletími. Civilizace a technika vzdalují člověka od přírody. Pes ho ale následuje vždy a všude. Opustil svá přirozená sídliště, svou smečku, přizpůsobil se pánovi, bez kterého dnes už neumí žít. Bylo by přinejmenším nevděčné, kdyby se člověk náhle zřekl svého nejvěrnějšího druha.
Při zachování určitých zásad může pes žít spokojeně a bez trápení i ve městě. Zásady chovu psů upravuje na území města vyhláška, ale žádná nemůže vyřešit celou problematiku, pokud k ní lidé nepřistupují rozumně. Neradi vidíme psy v parcích, nebo dokonce na dětských hřištích, vadí nám na výběhových loučkách a okupujeme jejich psí hřiště. Ale aspoň kousek prostoru bychom jim věnovat měli. Je to laskavost nejen vůči psům, ale hlavně vůči lidem – těm, kteří mají psy rádi a chovají je. Dávno přece víme, že pro mnoho starých a opuštěných lidí je pes tím jediným milujícím stvořením na světě.
Hlavní důvody nevraživosti proti čtyřnohým kamarádům jsou v současnosti dva – agresivita a exkrementy. Řada chovatelů po svých svěřencích pečlivě uklízí, dodržuje zákony a vyhlášky, snaží se nepřekážet jiným. Snad proto snadno uniknou pozornosti, že se snaží být nenápadní. O to víc bijí do očí ti druzí – ti, kteří říkají „Já platím, uklízet budete vy.“ Právě oni jsou příčinou nelibosti, kterou pes ve městě často vzbuzuje. Je otázka, zda za to může pes...
Mnoho lidí si myslí, že stačí mít zahradu či dvůr, psa tam pustit a celý den si ho už nevšimnout. To je úplně stejné, jako zavřít ho na celý den do předsíně. Zapomíná se také na to, že pes spí podstatně déle než člověk, někdy až 18 hodin. O to víc potřebuje využít zbývající čas a záleží jen na chovateli, jinak se z mazlíčka lehce může stát ničitel ať už zařízení, nábytku, či mezilidských vztahů. Proto by si každý měl rozmyslet, jakého psa vlastně chce a může chovat. V dnešní době, kdy jsou stále velmi moderní psi bull plemen, je výběr obzvlášť důležitý.
Všechny děti chtějí psa, dokonce i ty, které se jich bojí. Touha po živé hračce totiž v tomto případě vítězí nad strachem. Odborníci tvrdí, že kontakt se zvířetem je pro dítě prospěšný. Zejména v pubertě, stejně jako dokazují, že společnost psa pomáhá léčit tělesně i duševně postižené děti. Jistěže se může přihodit i taková věc, že pes pokouše či srazí k zemi dítě. Než propadnete hysterii, uvažte, že to zvíře možná učinilo z přemíry radosti či naopak v sebeobraně. Dětem je třeba vysvětit, že psa nesmí šťouchat do oka, ťukat do čenichu a už vůbec nesmí láskyplně škrtit úplně cizí psisko. Když už dojde k incidentu se zvířetem, zachovejte klid, zapište si jméno a adresu majitele a požádejte ho o spolupráci. Vy půjdete k lékaři a pes k veterináři. Jestliže je pes očkován a v pořádku, nechte se ošetřit a v klidu uvažujte, jestli jste náhodou nešlápli či nesáhli, kam nemáte.
Je ale také na majitelích psů, aby svým svěřencům dovolili jen to, co dokáží sami zvládnout. Nelze psa nechat volně pobíhat a obtěžovat ostatní. Pes tady byl a bude, ale jen na nás, na lidech záleží, jaký bude jeho další osud. Vždyť pro nás přece stále pracuje – vyhledává zločince a drogy, vodí slepce, hledá chybu na plynovém potrubí, oběti lavin, ztracené děti. Dělá to proto, že má lidi rád. Baví ho, když může posloužit či vyhovět. Dělá jen to, co mu dovolí či ho naučí jeho pán – člověk. Závěrem použiji citát Alfreda Brehma: „O žádném jiném zvířeti neplatí přísloví ‚Jaký pán takový krám‘ tolik, jako o psu. Kdo psům dobře rozumí, může činiti podle jejich chování celkem bezpečné závěry o charakteru jejich majitele.“
