Pokud jsem někoho svým titulkem poděsil, tak se omlouvám, ale ač to tak nevypadá a čekali byste možná nějaké moralizování, chci dnes pokračovat v cestování a námětech na zajímavá místa. Vybral jsem si dnes dvě v dalekém zámoří, protože obě slaví kulatá výročí.
Dne 5. srpna 1884 byl položen základní kámen sochy Svobody na Ostrově svobody u New Yorku v USA. Tudíž celá tato stavba je tu s námi již dlouhých 140 let. Co o ní víme? Socha Svobody je obrovská neoklasicistní socha, která je darem francouzského lidu obyvatelům Spojených států. Navrhl ji francouzský sochař Frédéric Auguste Bartholdi a její kovovou kostru zkonstruoval Gustave Eiffel. Socha byla dne 28. října 1886 slavnostně posvěcena. Socha představuje oděnou římskou bohyni svobody Libertas. Pravou rukou drží nad hlavou pochodeň a v levé ruce nese tabuli s nápisem JULY IV MDCCLXXVI (římskými číslicemi datum 4. července 1776), což je datum vyhlášení nezávislosti USA. Postava kráčí vpřed a u nohou jí při tom leží přetržený okov a řetěz, které připomínají zrušení otroctví. Po svém posvěcení se socha stala ikonou svobody a Spojených států, vnímanou jako symbol vítající přistěhovalce připlouvající po moři. Bartholdi se nechal inspirovat francouzským profesorem práva a politikem Édouardem René de Laboulayem, který údajně v roce 1865 poznamenal, že jakýkoli pomník vztyčený na počest nezávislosti USA by měl být správně společným projektem francouzského a amerického národa. Prusko-francouzská válka zpozdila postup až do roku 1875, kdy Laboulaye navrhl, aby Francouzi sochu financovali a USA poskytly místo a postavily podstavec. Bartholdi dokončil hlavu a rameno nesoucí pochodeň ještě předtím, než byl dokončen celý projekt sochy, a tyto části byly vystaveny za účelem propagace projektu na mezinárodních výstavách. Rameno nesoucí pochodeň bylo vystaveno na Světové výstavě ve Filadelfii v roce 1876 a v letech 1876 až 1882 v parku na Madison Square na Manhattanu. Získávání finančních prostředků se ukázalo býti obtížným zejména pro Američany, a v roce 1886 byly proto práce na podstavci ohroženy nedostatkem financí. Vydavatel Joseph Pulitzer zahájil sbírku na dokončení projektu a přilákal více než 120 000 přispěvatelů, z nichž většina přispěla méně než jeden dolar. Socha byla postavena ve Francii, v bednách převezena do zámoří a na již hotovém podstavci sestavena. Dokončení sochy bylo oslaveno prvním newyorským průvodem a slavnostním posvěcením pod záštitou prezidenta Grovera Clevelanda. Do roku 1901 sochu spravovala Rada pro správu majáků Spojených států amerických, poté ministerstvo války; od roku 1933 o ni pečuje Správa národních parků jako o součást Národního památníku sochy Svobody. Socha je významnou turistickou atrakcí. Přístup veřejnosti na balkon kolem pochodně je od roku 1916 zakázán.
A teď k symbolu nesvobody. Tou je proslulá věznice Alcatraz, která od roku 1934 věznila nejtěžší zločince a od srpna 1934 i jednoho z největších mafiánů Al Caponeho. Alcatrazským vězňům měl zabránit v útěku propracovaný systém bezpečnostních opatření. Základ tvořily mříže z tvrzeného betonu a oceli, dveře do všech 378 cel byly navíc automatizované. Na osazenstvo dohlíželo devadesát ozbrojených dozorců. Při průměrném počtu 260 vězňů tak na každého hlídače připadali tři odsouzení. Všichni trestanci denně absolvovali dvanáct osobních prohlídek a návštěvy mohli přijímat pouze jednou za měsíc. Vůbec nejobávanější místo na celém útesu představovala samotka zvaná „díra“, kde mohl vězeň skončit za zvlášť hrubé porušení kázně. Jediné, co mohlo trestance v jejich mizérii potěšit, byly sprchy s teplou vodou. Důvod podobného „luxusu“ byl ovšem překvapivě prostý: Měl zabránit, aby si vězni zvykli na chlad, a při případném pokusu o přeplavání Sanfranciského zálivu by tudíž zažili o to větší teplotní šok. Ve věznici se výborně vařilo a to z důvodu, aby nevznikla žádná vzpoura. Traduje se, ze z Alcatrazu nikdo nikdy neutekl, ale o jednom pokusu, možná úspěšném, se také mluví. Alcatraz přestal být věznicí v roce 1963.
