Už jsem si zvykla na tuny letáků, které mi denně trčí ze schránky, a to i přes nápis Nevhazujte reklamy. Zvykla jsem si na nejrůznější zvídavé odpovědní dopisy, které patřičně vyplněné a vyzdobené vracím tazatelům. Ale jedna pravidelně se opakující zásilka už mi leze krkem.
S železnou pravidelností se ve schránce objevuje dopis od jistého peněžního ústavu. Tu mi nabízí výhodné spoření, tu přeje vše nejlepší k narozeninám. Nebylo by na tom nic divného, pokud bych s tímto subjektem měla v posledních 25 letech něco společného. Účet jsem si totiž zrušila v roce 1999. I přes několiker písemné, ústní a telefonické oznámení příslušným pracovníkům se ve schránce před pár týdny objevila další obálka. „Těší nás, že Vám jako klientce XX skupiny můžeme nabídnout zvýhodněný Osobní účet,“ dočetla jsem se. Navíc jsem měla držet pěsti našim sportovcům, protože za každou medaili, kterou získají, mi ústav prodlouží vedení účtu zdarma o pár měsíců. Úhledné psaní podepsal sám obchodní ředitel a přidal nadšený výkřik směrem k olympionikům – Dejte do toho srdce!
Srdce to tedy nebylo, jen dotaz na tiskové oddělení XX, proč neustále plýtvají papírem a zásobují mě nabídkami, které jsem tolikrát odmítla. Odpověď mě pobavila. „Všechny, kdo byli našimi klienty, vedeme i nadále v databázi. Je možné, že jste uvízla mezi klienty stávajícími,“ nechala se slyšet tisková mluvčí, aniž mi sdělila, jak zase vyváznout.
Poněkud podivný způsob, jak přitáhnout zpět bývalé zákazníky. Nicméně, do fandění našim olympionikům jsem dala opravdu všechno. I bez výhod nabízených renomovanou bankou.
