Poslední dva roky se podepsaly na spoustě různých věcí. Výrazně to odnesly i sportovní kluby, kde je často ticho jako v kostele. Přijde mi, že fanouškovská základna velmi prořídla ve všech směrech, což je velká škoda. Přitom sport v regionu toho stále nabízí spousty.
Eskáčko se drží na pokraji bojů o postup do nejvyšší soutěže, přesto je návštěvnost tristní a cestu si na stadion si nachází jen ti nejvěrnější. O nějaké hlučnější atmosféře pak řeč nemůže být už vůbec. Za své podzimní výkony by si tu kulisu ale hráči i trenérské vedení opravdu zasloužili a možná by je dohnala k ještě lepším výsledkům.
To stejné platí i u hokeje. Jestřábům se daří a drží se na příčkách zaručujících klidný postup do play-off. Ale že by znamenalo omezení kapacity 1 000 osob nějakou výraznou komplikaci, se říct nedá, protože to je zhruba průměrná návštěvnost na zápas druhé nejvyšší soutěže na zimáku. Těžko soudit, co přesně by museli hráči předvádět, aby se dočkali atmosféry, že soupeři budou mít strach už před startem zápasu.
Ale tato situace se projevuje i na dalších místech a také na těch nejnižších sportovních úrovních. Často třaskavá fotbalová derby, která slibovala notný zájem diváků, jsou po vlnách pandemie také výrazně slabší. Přitom je to často už jediná kultura a tradice, která v obcích zůstala, ale ta její podpora schází. Aby to pak nemrzelo, až bude příliš pozdě.
