Asi všichni kantoři se shodnou na tom, že škola má připravovat na skutečný život. Jenže v práci nás může čekat šikana od šéfa či protivní kolegové. Mají tedy i učitelé v rámci přípravy na budoucí povolání být na své žáky protivní a šikanovat je? Zdánlivě nesmyslná otázka pouze odhaluje určitý paradox toho, že děti do praktického života mnohdy připravují lidé, kteří od svých šesti let až do důchodu na delší dobu neopustili specifický svět školství. Mezi ně určitě nepatří ředitelka ZŠ a MŠ ve Vřesovicích Dagmar Halašová. Ta svoji profesní dráhu zahájila v nadnárodních společnost působících v moravské metropoli. Teprve po druhé mateřské dovolené z rodinných důvodů obrátila kormidlo a stala se učitelkou. Přede dvěma lety pak přijala další výzvu, když se stala ředitelkou krásné školy ve Vřesovicích. V této funkci může naplno zúročit elán i energii, s nimiž se v životě pouštěla do nejrůznějších projektů.  

 

* Rozhovor děláme v zimě, začnu tak otázkou týkající se jedné z celé řady vašich často různorodých aktivit. Tou je záliba ve sjezdovém lyžování. Zřejmě i ta se projevila na jedné z novinek, kterou jste coby její ředitelka zavedla na ZŠ ve Vřesovicích. O co se vlastně jedná a jak to funguje?

„Ačkoliv jsme škola pouze prvostupňová a malotřídní, rozhodli jsme se nabídku školních aktivit rozšířit o lyžařské kurzy. Zúčastnit se mohou děti ze základní školy a také předškoláci ze školky. Loňský školní rok nám plány na lyžařský kurz bohužel překazila proticovidová opatření a v roce letošním čekáme, jak se situace vyvine.“

* S jakým ohlasem se tato novinka setkala u rodičů i dětí? 

„Zájem o lyžařský kurz je velký, využíváme vlastní personální zdroje, co se týče pedagogického dohledu nad dětmi. Vzhledem k tomu, že instruktorský kurz má pouze jeden z nás, minulý lyžařský kurz jsme do týmu přibrali dva externisty. V plánu však máme absolvování instruktorského kurzu pro další zaměstnance školy, abychom byli organizačně zcela soběstační. Dětem ze sociálně slabých rodin nabízíme možnost uhradit lyžařský kurz včetně propůjčení lyžařského vybavení prostřednictvím olomoucké obecně prospěšné společnosti ‚Společně pro děti‘, se kterou spolupracujeme dva roky. Pomohla již několika našim dětem prožít se spolužáky týden na horách nebo na škole v přírodě. Patří jim za to velké poděkování.“

* Podobné akce se staly námětem pro řadu filmů, ale také zdrojem barvitých vzpomínek každého z nás. Ty z dob studií nepochybně máte i vy. Můžete nám prozradit tu nejbarvitější z nich?

„Je jich samozřejmě celá spousta. Vyváděli jsme a zlobili učitele stejně jako dnešní děti. Lyžáky ‚v mé době‘ byly trošku jiné. Neměli jsme tablety ani mobily, tak jsme večery trávili spolu. Hráli jsme hry, těšili se na diskošku. Na střední jsme se v duchu filmu Sněženky a machři samozřejmě snažili pronést nějakou tu flašku, a potom jsme se jako Viki Cabadaj neskutečně divili, když ji pan učitel našel. (smích) Tak jsme zůstali raději při čaji a limonádě. S odstupem času jsem docela ráda, že to tak dopadlo, protože sortiment to byl velice různorodý a zřejmě by to nedopadlo dobře. Dnes chtějí děti večery většinou trávit na mobilu nebo na tabletu a o jiné aktivity příliš zájem nemají. Je to škoda, ale taková je prostě dnešní doba...“

* Škola ve Vřesovicích vznikla na základě velkého nadšení a její zakladatelé jí dali do vínku podtitul „Radostná školička“. Daří se tento slogan udržovat, popřípadě dále rozvíjet?

„Ano, na začátku všeho stálo nadšení a velká touha pana starosty Ficy mít ve Vřesovicích školu. Podle něj opravdu žije jen ta obec, ve které je slyšet dětský smích. Nápad přerostl v realitu a školu dnes navštěvuje dvaapadesát dětí, většinou z Vřesovic a Výšovic, ale také například ze Skalky, z Čelčic nebo Hradčan. Pro nespádové děti jsme zřídili ‚školní autobus‘, jehož řidičem většinou bývá pan starosta. Děti ráno přiveze do školy a odpoledne zase odveze až domů.“

* Jaká jsou další specifika právě této školy? 

„Děláme všechno pro to, aby byly naše děti ve škole šťastné a spokojené. Poměrně nízký počet dětí, v porovnání s velkými městskými školami, nám umožňuje starat se i o děti, které vyžadují speciální péči. I tyto děti chtějí a potřebují zažívat úspěch, radost z učení, a to je motivuje na jejich cestě za vzděláním. Každý posun, byť by byl jen minimální, nás vždy naplňuje nadějí, že má naše práce smysl.“

* Když jste nastupovala do funkce, tak jste hovořila o tom, že do klasického vzdělání chcete vnést i prvky alternativní výuky, která na současných základkách chybí. Už se vám to podařilo?

„Vždy je zapotřebí vybírat z mnoha pedagogických teorií to, co je pro děti prospěšné. Snaha nepotlačovat přirozenou touhu poznávat nové věci a jevy, posilovat prvek spolupráce, respektovat originalitu a vývojové zvláštnosti každého z nás ve smyslu chyba je stupeň učení a ne přestupek. Těmito principy se v naší škole řídíme. Potom si jen přejeme, aby naše děti přešly do školy, která se podobnými principy rovněž řídí.“

* Zrekonstruovaná škola ve Vřesovicích v uplynulém roce získala zcela po zásluze prestižní Cenu architektů. Faktem je, že působit v tak pěkném prostředí kloubícím historický objekt bývalé fary s moderní architekturou je určitě velká radost. Jak se tohle vše projevuje v každodenním chodu školy? 

„Okolí školy je opravdu krásné v každém ročním období. Zrekonstruované a nově přistavěné učebny školy jsou prostorné, plné světla a vybavené potřebnou technikou. Prostorově velkolepá terasa spojující dvě třídy poskytuje krásný výhled na park a kostel sv. Petra a Pavla, v letních měsících zde děti tráví přestávky mezi hodinami, cvičíme jógu a pořádáme různá hudební vystoupení. Krásné nádvoří poskytuje prostředí pro aktivity dětí ve školní družině, společné akce rodičů, dětí a pedagogů nebo například výstavy prací žáků školy. Nyní čekáme na dokončení rekonstrukce Orlovny, která je propojená s budovou školy. Plánujeme zde pořádat besídky, koncerty, divadelní představení a také realizovat hodiny tělesné výchovy. V plánu je také rozšíření kapacity mateřské školy o další třídu. I původní prostory školy jsou krásné, dýchá z nich historie a životní příběhy a osudy těch, kteří v těchto prostorách kdysi žili.“

* Školu však nepochybně nedělá pouze prostředí, ale snad ještě více lidé. Učit na malé vesnické škole je snem snad každého z učitelů, na druhou stranu realita bývá často mnohem krušnější. Daří se vám ve Vřesovicích udržet, případně přivést nové kvalitní pedagogy?

„Práce na malé venkovské škole není jednoduchá. Především práce ve třídě, ve které jsou spojeny dva ročníky, je pro pedagoga složitá. Chce to skutečný pedagogický takt. Výhodou je však většinou nižší počet dětí ve třídě a také malý pracovní kolektiv, který se dokáže v relativně krátkém čase operativně sejít a dohodnout. Tým základní školy je složený z pěti pedagogů, dvou asistentek pedagoga, dvou vychovatelek školní družiny a tří nepedagogů.  V letošním školním roce do naší školy nastoupila nová paní učitelka a pan učitel. Dvě kolegyně odcházely do důchodu. Zatím jsou s námi půl roku. Za sebe mohu konstatovat velkou spokojenost s jejich prací. Doufám, že i oni jsou u nás spokojení a že jim jejich optimismus a energie vydrží.“

* Když už jsme u toho spojení „kvalitní pedagog“. Co podle vás odlišuje dobrého a špatného učitele?

„Z dobrého pedagoga musí děti cítit, že to s nimi myslí dobře, že je má rád, že jim fandí a je tam ‚pro ně‘. Děti velice rychle vycítí, když učitele práce nebaví a do třídy chodí jen jako do práce, která ho živí, a netrpělivě čeká, až zazvoní. Děti jsou skvělí psychologové, nic vám neodpustí. Důležitý je také, již zmiňovaný, pedagogický takt. Ukázněnost v jednání se žáky, schopnost sebeovládání, což mi všichni pedagogové potvrdí, že je někdy opravdu oříšek, trpělivost, vnitřní klid. Když slyším některého učitele říkat, že už to ‚s nimi‘ nevydrží, že se z jejich chování zblázní, že do třídy chodí s odporem, znamená to pro mě jediné – žáci se v hodině nudí, a tak prostě zlobí. Potom takovému pedagogovi navrhnu jedno jediné řešení, pro jeho vlastní dobro i pro dobro žáků, změnu profese. Tahle práce prostě musí bavit, naplňovat, a to bez ohledu na to, jestli vám navýší plat o dvě nebo o tři procenta. Opravdu to není pro každého.“

* Říká se, že zatímco dříve se děti bály učitelů, nyní se kantoři bojí rodičů. Jak to máte u vás se vztahem mezi školou a rodiči?

„Naše škola je, co se vztahů s rodiči týče, trošku ve výhodě. Škola je ‚vymodleným‘ dítětem obce a její snahou je být jakýmsi komunitním centrem pro širokou veřejnost. Stále máme na paměti, že trojúhelník škola – rodič – dítě musí fungovat, pokud možno, v dokonalé harmonii. Rodičů se nebojíme, nemáme důvod. A naši rodiče zase vědí, že jsme připraveni řešit každý problém, který se vyskytne, vždy v zájmu dítěte. Kde je vůle, bývá i cesta. Zkrátka s nejlepším vědomím a svědomím děláme to, k čemu jsme se zavázali slibem při převzetí diplomu – být přívětivým a spravedlivým průvodcem dítěte na jeho cestě za vzděláním.“

* Můžete uvést konkrétní příklad dobré a naopak neobyčejně svízelné spolupráce mezi školou a rodiči?

„Nejhorší je, když rodič učiteli ani vedení školy nedůvěřuje a úplně nejhorší je, když je přesvědčen, že on sám nejlíp ví, jak své dítě správně učit i vychovávat. Párkrát jsem to zažila při svém předchozím působení na základní škole v pozici učitelky. Nejprve musí nastoupit trpělivé vysvětlování, tak trošku psychologická analýza celkové situace v rodině, téměř každodenní komunikace, snaha v naprostém klidu vysvětlit rodiči, že chcete pro jeho dítě skutečně to nejlepší. Někdy to může trvat i měsíce. No, a když to i přes vaši veškerou snahu nedokážete a rodič je stále přesvědčen o své pravdě, dostanete se na hranici toho, co můžete udělat. Pak už se z toho bohužel stává zbytečná ztráta času. Ale jsem přesvědčena, že si dotyční rodiče na moje slova občas vzpomenou.“

* Vy sama jste se ke kantořině dostala relativně pozdě. V té době jste za sebou měla kromě mateřské dovolené také kariéru v nadnárodních společnostech působících v moravské metropoli. V čem je učitelská dráha lepší než ta předchozí a je něco, po čem se vám naopak stýská?

„V nadnárodních společnostech jsem se zhruba osm let věnovala marketingovým komunikacím a public relations. Ke kantořině mě přivedla vlastně náhoda. Narodila se mi mladší dcera a vzhledem k tomu, že můj manžel pracoval ve stejné nadnárodní společnosti jako já, také na časově náročné manažerské pozici, bylo více než jasné, že můj návrat na původní pracovní pozici nebude možný. V průběhu mé mateřské dovolené hledali zástup na základní škole v Nezamyslicích za dlouhodobě nemocnou kolegyni. Byla to pro mě příjemná změna, a tak jsem to zkusila. V průběhu mého pobytu na škole jsem si uvědomila, že pro matku se dvěma dětmi by mohla být práce učitelky fajn. Na škole jsem už zůstala a začala ve třiceti dálkově studovat pedagogickou fakultu. Na základní škole v Nezamyslicích jsem pak působila dvanáct let a dodnes se tam ráda za mými kolegyněmi, kolegy i panem ředitelem vracím.“

* Jak se to změnilo s nástupem do Vřesovic?

„Moje bývalá i stávající pozice je vlastně především o komunikaci. Když jsem nastupovala na pozici ředitelky školy a školky ve Vřesovicích, neměla jsem ani v nejmenším tušení, co všechno tato pozice bude obnášet. Ředitel malé, prvostupňové školy, nemá nárok na zástupce, o nějaké hospodářce starající se o personální a finanční záležitosti ani nemluvě. Takže takový ředitel malé školy kromě toho, že je samozřejmě učitel, je také bezpečák, správce budov, personalista, fakturant, rozpočtář, revizák a psycholog. Za všechno odpovídá. Jenže den má bohužel jen čtyřiadvacet hodin. Práce je to náročná, ale krásná.“

* Kromě toho, že učíte, jste i sama dvojnásobnou matkou. Jste tím typem, který otevírá dveře svého domu důraznou větou: „Dneska už nechci vidět žádné děti!“ nebo se naopak těšíte, až společně budete řešit jejich problémy?  

„Když byly holky menší, přišla jsem ze školy a opravdu jsem vždycky poprosila o hodinku ticha. Hodinka mi stačila a potom už jsem byla zcela připravena vyslechnout všechny úžasné zážitky dne. Teď už se starší dcera vdala a bydlí v Brně a ta mladší, která letos oslavila osmnáctiny a maturuje, má jiné starosti. Ony ale moc dobře vědí, že jsem tady vždycky pro ně. Popovídat si s nimi mi činí nesmírnou radost. A vždycky se na to těším.“

* Vaším novým parťákem se stal také pes husky. Co vnesl do vaší domácnosti a co vše naopak už stihl roztrhat?

„Ano, na jaře jsme si pořídili štěňátko huskyho. Je to pejsek a jmenuje se Kofí. V loňském roce nám totiž odešly do psího nebe obě dvě dobrmaní fenky, a tak jsme si přáli mít psího parťáka, který by nám náš smutek ulehčil. Do naší domácnosti vnesl chaos, ostatně jako každé štěně, pár kousků venkovního nábytku již navždy ponese otisk psích zoubků, za vlast padly i nějaké ty polštáře pod pergolou a okrasné dřeviny a trávy. Ale jinak je to úžasný pes, plný energie, který nás každý den přinutí jít někam na procházku. A tak díky němu děláme také něco pro zdraví. Teď aktuálně řešíme problém, že když ho pustíme na volném prostranství proběhnout, probudí se v něm divoké touhy jeho předků a je pryč. Ale to vychytáme, však je to ještě psí děcko.“

* Ve vašem životě sehrála jistou roli i kandidatura do Senátu v řadách ODS. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte? Chtěla byste si ji někdy v budoucnu opět zopakovat? A proč?

„Byla to zajímavá zkušenost. Kontaktní kampaň byla náročná, ale nelituji mého rozhodnutí do toho jít. Jsem politicky aktivní člověk, politika mě zajímá, není mi jedno, kam bude naše země v budoucnu směřovat, mám děti, jednou budu mít vnoučata. Chci, aby byli hrdí na svou rodnou vlast. Vlastenectví obecně by mělo být součástí každého z nás. Je dobré ho posilovat, třeba právě při výuce ve škole. Aktuálně mi spoustu času zabere má práce, takže se chci soustředit spíše na komunální politiku.“

* Je něco, v co doufáte, že ve škole stihnete zařídit či prožít do letošních letních prázdnin?

„Úplně bohatě mi bude stačit, když nás covid nechá v klidu a v míru doučit děti normálním způsobem. Také se těším na to, že budeme moci udělat alespoň část akcí pro veřejnost, které jsme si naplánovali už dříve a nemohli jsme je realizovat.“

* A na co se naopak těšíte, že budete dělat přes léto?

„Mám ráda hory. V každém ročním období. Takže horská turistika bude určitě jedním z letních cílů. Projedu některé kouty a památky naší země, které jsem ještě neměla tu čest navštívit. Také tradiční pobyt na Rusavě s partou skvělých lidí k mému létu patří. A dostatek spánku a čas na čtení knížek. Na to se už těším moc.“

 

DAGMAR HALAŠOVÁ

* narodila se 26. 2. 1974 v Prostějově 

* studovala na SPŠ strojní v Prostějově, po maturitě v roce 1992 vystudovala personální management a psychologii

* po dvou letech našla práci v oblasti marketingové komunikace a PR ve společnostech PBS Brno, ABB, ALSTOM Power

* po mateřské dovolené studovala při zaměstnání v letech 2005 až 2010 na Masarykově univerzitě v Brně učitelství pro 1. stupeň 

* od roku 2006 pracovala jako učitelka na Masarykově základní a mateřské škole v Nezamyslicích

* v roce 2019 se stala ředitelkou Základní školy a mateřské školy ve Vřesovicích

* je vdaná s manželem žijí v Doloplazech, dcera Michaela (30) je právničkou, druhá dcera Natálie (18) studuje gymnázium

* mezi její záliby patří lyžování, horská turistika, četba knih, procházky se psem

zajímavost: v roce 2018 kandidovala ve volebním obvodu č. 62 – Prostějovsko a část Kojetínska do horní poloviny Poslanecké sněmovny Senátu ČR za ODS, ale neuspěla