Spousta úspěchů, za kterými je ale také ohromné množství práce a úsilí. Tím se může pochlubit rodina Vosičkových, která se v Němčicích nad Hanou už více než deset let věnuje krasojízdě. Ta krásně snoubí sport a umění a dokáže upoutat pozornost tím, co vše je na kole vlastně možné. Mezi (nejen) českou špičku pak patří Michaela Vosičková (na snímku), osmnáctiletý odchovankyně němčické krasojízdy a nyní už reprezentantka, která míří tradičně vysoko.

 

* Jaké byly vaše začátky se sportem? Jak jste se ke krasojízdě vůbec dostala?

„Úplně první začátky byly nějakých dvanáct let zpátky. A dostala jsem se k tomu náhodou. Babička šla vyhlásit jednu soutěž krasojezdeckou, která tehdy v Němčicích byla. Já u ní tehdy přespávala a šla jsem se tam podívat s ní. A vlastně díky tomu jsem to viděla a přidala se. Do tohoto sportu jsem se na první pohled zamilovala. Bylo to neskutečné, co na tom kole závodníci předvádí, co se dá zvládnout. Předtím by mě to nikdy v životě nenapadlo. Velice jsem si přála to umět, být taky taková jedinečná. Mně se ten sport zalíbil hlavně originalitou.“

* Krasojízda už v Česku není tak rozšířená a nejde o masový sport...

„Přesně tak. Je to málo známý sport a fakt by mě nikdy předtím nenapadlo, že by šlo jezdit po zadním kole nebo stát na řídítkách. Opravdu. Pro mě to v ten moment bylo něco neuvěřitelného a chtěla jsem to taky umět. A ty začátky, to bylo asi jako s každým sportem. Úspěchy nebyly hned, trvalo to dlouho a nevím, postupně jsem se posouvala v řadě od konce čím dál blíže ke stupni vítězů. Čím více jsem se posouvala, tím větší motivaci jsem pak měla. Už jen kousek a medaile bude moje, říkala jsem si.“ (úsměv)

* To musel být úžasný pocit zvládnout některý z prvních cviků?

„To určitě byl. Akorát byl problém, že jsem do toho šla s tím, že budu hned jezdit na zadním kole. A ono to nejde tak rychle. (směje se) Člověk se k tomu musí dopracovat postupně, začít s lehčími cviky a postupně se posunout ke složitějším. To jsem si tak nepředstavovala. Takže měla jsem jednou období, kdy mi to fakt nešlo, to bylo asi čtyři roky, co jsem jezdila. A to jsem fakt chtěla skončit, byla jsem naštvaná, že mi nic nejde. Doteď je to ale úžasný pocit, když člověk i po té delší době může o cviku říct, že jej umí a skutečně jej zvládl…“