Proměnou v duchu Popelky prošla v minulých letech někdejší konická sokolovna. Ta byla dlouhodobě v mizerném stavu, před třemi lety v pravém slova smyslu prokoukla. Stalo se z ní středisko společenského a kulturního života, konají se zde přednášky, divadelní představení, kreativní odpoledne, promítají se filmy, dokonce se v něm tančí. Velkou zásluhu na tom má tým komunitního centra v Konici, v jehož čele stojí Jitka Klemsová (na snímku). Coby aktivní a energický člověk spolu s kolegyněmi a kolegou vede obyvatele Konice i okolí k tomu, aby pořádali, organizovali, zkoušeli. Zkrátka nebyli pasivní. A zdá se, že úspěšně, v komunitním centru už se uskutečnily desítky různorodých akcí.
* Co všechno nyní komunitní centrum pořádá, čemu všemu se věnuje?
„Komunitní centrum má za cíl spojovat komunitu jako takovou. Zaměřuje se na lidi hlavně aktivního, produktivního věk a snaží se je zapojit do dění ve městě. A současně vybírá aktivní jedince. My s nimi pracujeme tak, aby se nebáli sami něco zorganizovat. Jsme tým podněcující aktivitu lidí a pomáhající jim v tom, u čeho si nejsou jistí nebo nevědí, jak na to. Hodně je naše práce o tom, že vycházíme z toho, co lidi potřebují. Nepřipravujeme program podle nás, ale spíše se jich ptáme, co ve městě chybí, co potřebují a co je potřeba k tomu, aby se to mohlo uskutečnit. To je hlavní myšlenka. A na tom je také postavená komunitní práce. Já funguji jako sociální pracovník, abych byla jako podpora těch, kteří jsou na okraji společnosti nebo jsou ohrožení sociálním vyloučením. S nimi pracujeme a snažíme se je zapojovat.“
* Jakou akci byste vypíchla?
„Z čeho já mám obrovskou radost, a máme na to velmi dobré ohlasy, je rukodělná dílna. Bývá každý týden odpoledne. Začíná se v šestnáct hodin, trvá až do večera, takže je to přístupné pro všechny, kteří chodí do práce – přijít může kdokoli. Máme tam několik tvořivých technik, a sice šicí dílnu, háčkování a papírové pletení. Může přijít kdokoli si něco vyrobit, je to hodně o setkávání, povídání. A hlavně se tam člověk dozví spoustu dalšího. Je to především pro ženy, muži se moc nechytají. (úsměv) Podařilo se nám ale rozjet taky kurz společenského tance, což je bráno velmi pozitivně. Mezi už tradiční akce patří Ukliďme Česko, to už je dobře zažité. Pořád ale zkoušíme něco nového. Měli jsme velikonoční dílnu a k tomu výstavu. Přišlo hodně lidí, střídali se zde po celý den.“
* Zaujalo mě, že jste v komunitním centru dělali setkání ukrajinských rodin. Jak se vydařilo, kolik lidí přišlo? A byli zde pouze Ukrajinci nebo se účastnili také Češi?
„Přišli převážně Ukrajinci. Úplně přesně jsme účastníky nepočítali, ale i s dětmi jich bylo asi okolo šedesáti. Tak akorát zaplnili sál. Oni je třeba přivezli ubytovatelé a pak si pro ně zase přijeli. Byli zde kromě Ukrajinců také pracovníci z charity, úřadu práce a odboru sociálních věcí. A přítomny byly i překladatelky, které zde žijí delší dobu. Spíše bylo setkání nastavené tak, aby se spolu mohli trochu seznámit. Představovali se, jak se jmenují, odkud pochází a podobně.
* V minulosti už jsme na tuto problematiku narazili. Jak moc chyběly prostory pro společenské a kulturní akce, než byla opravená sokolovna?
„Kulturní akce se odehrávaly na zámku, ale společenské akce, které děláme v komunitním centru, se vůbec nekonaly. Nebylo kde je pořádat. Jiný sál než zámek zde nebyl. V okolí je jen Jesenec, ale tam je to vyloženě na jednorázové kulturní akce. A vlastně ani sociální služby zde nebyly, nefungovalo žádné zázemí.“
* Přesto komunitní centrum může pořádat jen nekomerční akce. Je to z vašeho pohledu výrazně limitující pro fungování centra?
„To je dobrá otázka. (úsměv) Pro rozvoj komunitní práce to žádný velký problém není. Ne pro to, aby se lidé mohli setkávat a realizovat to, co pořádáme, v tom problém není. Rozumím samozřejmě, že město, protože do budovy investovalo poměrně velké prostředky, po nějaké době bude chtít a potřebovat, aby si na sebe budova vydělala. Naprosto chápu požadavek komerčního využití. Ale podmínky jsou takové, jaké jsou. A je potřeba je respektovat. Myslím si, že jsme to věděli všichni od začátku, a s těmi podmínkami se do přestavby šlo. Pracujeme s tím tedy od začátku a dokážeme si poradit. Nekolidují nám akce komerční a komunitní. Naopak máme prostor nyní naplno rozvíjet komunitní práci. Trochu to sice omezující je, ale ještě zbývají tři roky. Pak může být vše úplně jinak.“
* V čem se ještě společenský a kulturní život v Konici může v souvislosti s komunitním centrem rozvíjet? Jaké akce byste rádi vyzkoušeli?
„Velmi mi chybí akce pro mužskou část populace. Tam je ještě prostor. Ale je potřeba najít téma, jež by je oslovilo. Budeme připravovat navazující projekt, takže příští rok se nechte překvapit, co vymyslíme. (smích) Každopádně bavíme se o tom, co by se jim líbilo. Hodně taky spolupracujeme s kulturním střediskem, bavíme se o tom, co dělají oni a co už je mimo okruh jejich zájmu. A koordinujeme to tak, abychom si nekonkurovali, ale doplňovali se. Budu taky ráda, když se v budoucnu podaří venkovní úpravy. Kolem je velká sokolská zahrada, která není nijak využívaná. Spolupracujeme tedy s městem a vyvíjíme aktivitu, aby i venkovní prostor sloužil komunitě a lidem. V plánu je terénní úprava, vznik odpočinkové zóny, třeba nějaké vyhlídky, společného ohniště či komunitní zahrady. Je to zatím jen vize. Chceme ale i po lidech, aby si sami řekli, jak by chtěli tyto prostory využít.“
* V čem je podle vás komunitní práce důležitá? A co se vám líbí na práci koordinátorky společenských akcí a dění v Konici?
„Práce je to velmi pestrá. Jsem poměrně kreativní, takže mám možnost se realizovat. Současně je to práce s lidmi, a ta je vždy zajímavá i obohacující. Myslím si, že lidé v Konici mají potenciál sami něco změnit a udělat si život hezčí a podle sebe. Akorát na to nebyli zvyklí, neměli k tomu podmínky. Věřím tomu, že jsme schopní v Konici společenský a kulturní život mít bohatší, žít aktivněji. Myslím taky, že se nám daří na tom pracovat. O tom je ale také komunitní práce. Není záměrem připravit vysilující program, aby nevěděli, kam dřív skočit. Ale naopak přimět je, aby sami přišli s nápady, podporovat je v tom. A umožnit jim odpovědnost.“
* Chcete něco, musíte pro to něco udělat...
„Ano. Má to větší hodnotu, lidem se to více líbí, mají z toho nějaký zážitek. Není to přitom nic nového, komunitní práce tu byla vždy. Dnešní doba je ale taková, že lidé jsou více uzavření, tak se s nimi snažíme vrátit k pospolitosti, dobrým sousedským vztahům. Snažíme se oslovit i ty, kteří normálně na kulturní program nejdou, protože se necítí. U nás ale nejsou bariéry. Lidi mohou přijít, i když nemají peníze, nemají honosné oblečení nebo něco takového. Myslím si, že komunitní práce je na začátku, je taková specifická, vyvíjí se. Také se teprve učíme. Je rozdíl mezi tím, když děláte takovou práci v sociálně vyloučené lokalitě, kde žije převážně romská populace, nebo ve venkovském prostředí, kde jsou jiná specifika. Je to ale pořád práce s lidmi, kteří potřebují podpořit nebo vidět, že jim někdo věří.“
* Při které činnosti si dokážete odpočinout od práce pro komunitní centrum, od práce s lidmi?
„No, když jsem zdravá, ráda si zaběhám. Ale jinak miluji ruční práce a opravdu moc ráda háčkuji. Je to super relax.“
JITKA KLEMSOVÁ
* narodila se 5. února 1984 v Prostějově
* vdaná, žije s manželem a dvěma dětmi v Konici
* pochází z obce Ochoz, je nejstarší ze sedmi sourozenců
* sociální práci vystudovala na třech různých školách - na Vyšší odborné škole v Kroměříži a následně na Pedagogické a Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci
* pro město Konice pracuje od roku 2007 na odboru sociálních věcí, věnovala se oblasti péče o ohrožené děti a jejich rodiny
* v letech 2016 až 2019 pracovala jako projektový pracovník pro Ministerstvo práce a sociálních věcí v rámci projektu zaměřeného na síťování služeb pro ohrožené děti
* mezi její zájmy patří sport, tanec, ruční práce, hra na kytaru, zpěv, když byla 15 let členkou chrámového sboru v kostele v Konici vedeného varhaníkem Antonínem Burgetem
zajímavost: baví ji být maminkou, manželkou, dcerou, sestrou, kamarádkou a spřízněnou duší pro všechny v jejím okolí