Před dvaceti lety, přesně 21. října 2002, se Jiří Novák (na snímku) po postupu do finále na turnaji v Madridu dostal ve světovém žebříčku ATP na páté místo. Tím dosáhl na své kariérní maximum. Na stejné nebo lepší umístění se propracovali z českých tenistů už jen Ivan Lendl, Petr Korda, Tomáš Berdych a Jan Kodeš, v době Československa ještě také Miloslav Mečíř. Nejen tímto průlomem se zlínský rodák, který svůj tenisový a později i osobní život spojil výhradně s naším městem, zapsal mezi největší hráče české historie. „Letí to. Ani bych neřekl, že je to už tak dlouho,“ říká s překvapeným pousmáním dnes již ryzí Prostějovan, který vedle tenisu hraje fotbal za legendární tým TJ Haná.
za přispění Petra Kozáka
* Na světovém okruhu jste strávil řadu let, na vrchol jste se dostal v roce 2002. Jak na to vzpomínáte?
„Předchozí sezónu jsem končil jako hráč z konce třetí světové desítky, což bylo hezké, ale k úplné spokojenosti něco chybělo. Začátek roku se ale povedl, hrál jsem dobře hned v Aucklandu a před Australian Open byl ve formě.“
* Bylo z toho vítězné tažení až do grandslamového semifinále. Čekal jste takový úspěch?
„Měl jsem slušný los a hrál opravdu dobře. Do semifinále soupeři získali jen dva sety. Ani zápas s Thomasem Johanssonem se nevyvíjel špatně. Akorát neskočil, jak bych si přál.“
* V pátém setu jste prohrál 4:6 a přišel o možnost bojovat o grandslam. Bolelo to hodně?
„Finále bylo hodně blízko i hodně daleko. Tak to v tenise chodí. Dokud neproměníte mečbol, není nic hotového. Ale semifinále bylo obrovským úspěchem. Do té doby jsem byl pořád mezi třicátým a padesátým místem. Najednou se to zlomilo, začal jsem své hře věřit.“
