Čas plyne rychle. A je potřeba mu něco málo vzít, a to krásné zachovat. Právě tak bere fotografování autor, kterého představuje výstava na konickém zámku. Miroslav Kala (na snímku) zde ukazuje výřez ze svého díla, kdy fotografie pořizuje převážně na Moravě. Mnoho z nich zachycuje církevní památky, jak ale sám autor upozorňuje, primárně se na ně nesoustředí. Daleko více ho zajímá to, jak pracovat s pomíjivými okamžiky, kdy některý objekt zajímavě osvítí třeba sluneční paprsky. Právě slunce je fotografovi dobrým sluhou, ale i zlým pánem. „Pokud máte vytvořit nějaký pěkný snímek, tak musíte očekávat určité služby ze strany světla, ze strany slunce a ze strany stínů,“ připomíná.

 

* Své fotografie vystavujete v Konici poprvé?

„Ano, poprvé a je to moje vůbec první výstava. Protože já jsem začal fotit až zhruba před dvěma lety. A netušil jsem, že mě to až tak bude bavit. Dostal jsem k šedesátým narozeninám docela slušný fotoaparát, nic mimořádného, běžný typ. Začalo mě to bavit, docela mě to chytilo. Potom jsem si ještě výbavu obohatil.“

* Do značné míry zachycujete církevní památky. Ale vidím, že nejen je...

„Témata jsou rozličná. Já nejsem zaměřený na to, že bych fotil jen portréty, přírodu nebo třeba sakrální umění. Snažím se naopak fotografovat všechno, co mi padne do oka. Snažím se mít oči k vidění a díky tomu fotit to, u čeho byste si jen tak letmo nevšiml, že jde něco mimořádného, nebo se naopak snažím zachytit úplně běžný objekt. Chci si ale na to udělat čas a počkám si, až se třeba slunce dostane do určité pozice. Tím pádem vznikne určitý obraz, který vy byste vůbec nezachytil, protože přetrvává velice krátkou dobu. Třeba tady na této fotografii.“

(přejde ke snímku)

„Toto je fotografie z Velehradu, tady mám manželku. Seděl jsem tam v podstatě dvě hodiny. Díval jsem se z lavice do úplně temné kaple, ve které bylo vše pouze ve formě stínů. Čili různé odstíny šedi až tma. A v určitém okamžiku, když zapadalo slunce, tam pronikly paprsky a nabarvily to slunce krásné do dlaždic. Ona procházela, na chvíli se rozsvítila a pak zase zmizela. Říkal jsem si, že je to úžasné a poslal tedy manželku na dlaždici. Ta se tam rozsvítila a stačilo, aby se posunula jen o pár centimetrů do strany a zmizela by, stala by se jen šedivou figurou. Tady ale dokonce na mramoru vidíte její obraz.“

* Říkáte, že nemáte nějaký oblíbený motiv na focení. Přesto je ale něco, co fotíte nejraději?

„Nejraději se pohybuji v přírodě a snažím se zachytit určité okamžiky. Jen mám určité problémy s těmi objekty, které se snažím vyfotografovat, což je zvěř. Nemá se mnou kolikrát trpělivost. Snažím se třeba tomu věnovat nějaký ten čas a schovám se do křoví. A když se za mnou najednou něco šustne, tak je to třeba lišák. Dva metry, koukáme si z očí do očí. Jednak je to strašný úlek, srdce až v krku. Než jsem ale zvedl foťák, byl pryč. Dvakrát se mi stalo, že mě málem v lese porazila zvěř, jednou daněk, jednou srnec.“

* Je pak něco, co byste nefotil?

„Neumím si představit, že bych fotil erotické snímky nebo akty. K tomu nemám žádné sklony. A také žádné drastické záběry. Obdivuji tedy fotografy a novináře, kteří působí zejména v oblastech válečných konfliktů, kteří riskují své životy a kteří zachycují dramatické okamžiky. Těmto lidem jde často o život. Já se ale snažím vybírat ze světa takové ty jahůdky, to, co je na světě nejpěknější. Nezastírám, že život je těžký, jako lékař se setkávám často s utrpením. Na oddělení jsme si udělali bilanci, že za rok zde zemřelo 129 pacientů. Znám tedy život i ze druhé strany. Možná ale o to více mám zájem vybírat si to, co je na světě pěkné, zajímavé a co trochu hřeje u srdíčka.“