V šestadvaceti letech už navštívila téměř stejný počet zemí, a to nejen kvůli letní dovolené. Hned v devatenácti se přitom Natálie Petkovová (na snímku) rozhodla vyrazit do Bulharska a nakonec tam strávila tři roky života, na které dodnes ráda vzpomíná. Kromě velké spousty míst v Evropě navštívila také Mexiko či Tunisko. I díky svému cestování se dokáže domluvit hned sedmi jazyky. V budoucnu by ráda navštívila Nepál, láká ji i arabský poloostrov. Kvůli svému cestovatelskému koníčku žije docela kočovným životem, v žádném případě toho však nelituje.

* Procestovala jste již čtyřiadvacet států. Kde všude jste byla?

„Celkově jich podle mého názoru zase tolik není. (úsměv) Většinou to jsou evropské státy. Nejdéle jsem pobyla v Bulharsku, kde jsem vydržela tři roky, tam to mám velice ráda. Pak bych určitě vypíchla Kavkaz, kde je to hodně specifické, ať už jde o Gruzii či Arménii. Z dalších stálo určitě za to Mexiko.“

* Pokud byste měla uvést jednu zemi, ve které byste si dokázala představit žít, která by to byla?

„To je velmi těžké... Asi bych ani vybrat nedokázala, ale samozřejmě mě to nejvíce tlačí k Bulharsku, kde jsem vlastně začala dospělý život v devatenácti letech. Tam přišla první pořádná práce, vážnější vztah a vše, co patří k dospělému životu. To je pro mě takový druhý domov.“

* A našla by se pro změnu země, kam už byste znovu určitě nejela?

„To bych nenašla! Každá země má nějaké své kouzlo, které určitě stojí za zhlédnutí, a že by se mi někde fakt vůbec nelíbilo, se říct nedá. Je ale pravdou, že já se do těch zemí už znovu nevracím. Kromě tedy již zmíněného Bulharska. To je jediná země, kterou jsem navštívila víckrát.“

* A kam nyní plánujete vyrazit, pokud to tedy samozřejmě současná situace spojená s koronavirovou pandemií dovolí?

„V plánu mám cestu do Nepálu, která se mi ale bohužel stále oddaluje, kvůli pandemii. Nezbývá nic jiného, než čekat. Už dvakrát jsem odkládala odlet, nyní už ani třetí termín nemám, protože lety jsou zcela zrušeny.“

* Kolika jazyky se domluvíte a které to jsou?

„Plynně se domluvím čtyřmi: anglicky, francouzsky, španělsky a bulharsky. Pak jich ještě pár zvládám způsobem, abych rozuměla. Na Balkáně se domluvím všude. Pak mám nějaké základy italštiny, chorvatštiny a nyní trochu vplouvám do tuniské arabštiny, tam jsem ale zatím na úrovni začátečníka.“ 

* Spousta lidí má problém i s jedním cizím jazykem, jaký na to máte recept?

„To je těžké takto zobecnit, každému vyhovuje něco jiného a každý potřebuje získávat znalosti různými způsoby. Jsou lidé, kteří se nejprve potřebují vyznat v gramatice. Někdo se naopak potřebuje nejprve pořádně vymluvit a postupně přichází na slovosled a další věci. Já jsem třeba sama vždy nejprve řešila gramatiku, ale když jsem se učila španělsky, tak jsem vyrazila do Mexika. A než jsem si stihla utřídit gramatiku, už jsem neměla problém mluvit. Vyrazit někam a snažit se domluvit s domorodci je určitě nejefektivnější metoda.“

* A nepletou se vám ty jazyky někdy?

„S tím problémy nemám vůbec. Občas se mi spíše přihodí, že ztratím nit v češtině a hledám správná slova. Větší problém mám spíše, když některý z jazyků dlouho nepoužívám. Než ho člověk dokáže znovu aktivovat, musí chvilku pátrat v paměti, aby mu všechno naběhlo zpátky, jak potřebuje. Jakmile to však přepne, už s tím není problém. Jen tedy s tou češtinou.“ (smích)

* Osobně vyučuje cizí jazyky. Je pro vás lepší učit cizince češtinu, nebo spíše cizí jazyky české občany?

„Určitě je jednodušší učit cizí jazyky než češtinu. Školní český jazyk nejde aplikovat pro zahraniční studenty. Ale zase musím přiznat, že mě to neskutečně baví. Dalo mi teda hodně práce se prodrat češtinou všemi pravidly, ale zase mě to hodně obohatilo, podívala jsem se na rodný jazyk úplně jiným pohledem.“

* Celkově mluvíte spíše o východní Evropě. Ta se vám líbí více než západní?

„Určitě. Ony jsou svým způsobem takové kulturnější než země na západě, alespoň tedy pro mě. Největší rozdíl je ten materiální a od toho se to všechno odvíjí. Říká se, že čím západněji, tím se mají lidé lépe. Jsou dobře zajištění a netrpí žádnou chudobou či dalšími problémy. Zase je k tomu ale přímá úměra stresu, konfliktů a všeho možného kvůli tomu materialismu. A na východě je to přesně opačně, tam mi přijde, že čím méně ti lidé mají, tím jsou se životem spokojenější. Sice nejsou tolik zabezpečení, ale mají hodnoty, které se v západním světě vytrácejí.“ 

* Co byste doporučila lidem, pokud by chtěli někam odletět, aby co nejvíce ušetřili?

„To se dá úplně na všem. Dneska už je pravda, že to tolik nefunguje jako dříve. Když jsem začínala jezdit, fungovaly ještě různé aplikace a weby, kde se člověk mohl domluvit na přespání u někoho doma na pár dní, což vyšlo na pár korun. Pak je taky spousta internetových stránek, kde se dají sehnat různé hostely či farmy a stačí se domluvit, že za výpomoc máte ubytování i jídlo. Další důležitou věcí jsou určitě letenky, pokud je člověk dokáže dobře sehnat, letí za pár stovek relativně kamkoliv.“

* Vzpomněla byste na nějaký zážitek, který stál opravdu za to?

„Když jsem vyrazila do Gruzie autobusem, a ještě jsem nevěděla, kdy se budu vracet domů. Seznámila jsem se tam se spoustou kamarádů, a nejvíc jsem si rozuměla s klukem, který učil děti angličtinu a žil bez peněz. Lidé ho tam znali a měli ho rádi, protože pomáhal jejich dětem, tak mu zkrátka vždycky někdo něco dal. On tedy vlastně ani peníze nepotřeboval. Velmi dlouho mě ukecával, abych tam s ním zůstala. Nakonec jsem se rozhodla, že to nechám osudu, a pokud najdu nějakou letenku za rozumnou cenu, vyrazím zpátky do Česka.“

* A to se, hádám, vydařilo...

„Podařilo se mi najít letenku na další den do Varšavy, v tu chvíli jsem si teda upřímně neuvědomila, jak daleko hlavní město Polska leží od našich hranic. (smích) Tak jsem na začátku podzimu vyrazila na letiště v Gruzii s kufrem a na sobě pouze šatečky a sandály, jelikož bylo ještě teplo. Paní se mě ještě ptala, jestli chci kufr poslat přímo do Varšavy, tak jsem jí řekla, že jasně. Až jsem měla vše odbavené, podívala jsem se do svého terminálu a tam stálo Tbilisi–Kyjev. Až v tu chvíli jsem zjistila, že mám asi čtyřicetihodinové mezipřistání v Kyjevě. Asi si dovedete představit, jaké počasí mohlo být v Kyjevě v polovině října. (smích) Já na sobě pouze šaty a sandály. Na účtu pár korun. Za poslední peníze jsem si tak koupila alespoň ponožky. To jsem si pak hned říkala, že se vracím domů jako typický Čech.“ (směje se)

* Za námi jsou Vánoce. V čem jsou jinde specifické a odlišné?

„Osobně jsem Vánoce zažila pouze v Bulharsku a Mexiku. V obou zemích jsou opravdu dost odlišné oproti našim. V Mexiku jsem bydlela v hostelu, kde bydlela spousta mladých lidí, kteří tam byli za prací. Neviděla jsem tam tedy ty úplně tradiční Vánoce, co v Mexiku mají, ale v tom našem hostelu se udělala velká společná večeře a po ní pokračovala krásná oslava, kde se hrálo na kytary a zpívalo. Nešlo vůbec o materiální dárky, ale spíše o to spojení lidí. Naprosto cizí lidé se dokázali sejít a oslavit Vánoce jako velká rodina.“

* A v už častokrát zmíněném Bulharsku probíhají svátky jak?

„Tam jsou lidé pravoslavní, takže tradice jsou tam hodně odlišné. Ale zase bych se vrátila k tomu materialismu. U nás jsou svátky poslední roky obdobím stresu, chaosu, depresí, že nic nestíháme. Kdežto v Bulharsku to bylo hlavně o tom, aby lidé byli spolu. Dají si třeba úplný nesmysl, někdy vůbec nic, ale sjedou se členové rodiny z celé země a slaví spolu. Ničím se netrápí a užívají si ten čas.“