Ve volejbalovém klubu VK Prostějov je Miroslav Čada (na snímku) už patnáct let, více než dvě třetiny z této doby strávil na lavičce jako hlavní kouč A-družstva žen. Teď sice definitivně ukončil svou trenérskou kariéru, ale v hanáckých službách pokračuje dál jako generální manažer. A tak nastal čas bilancovat. Vékáčko dovedl k jedenácti mistrovským titulům za vítězství v UNIQA extralize ČR, deseti ziskům Českého poháru, čtyřem triumfům v Česko-slovenském poháru, jednomu titulu ve Středoevropské lize, čtyřem postupům do 1. kola play-off evropské Champions League a k postupům do čtvrtfinále evropského CEV Cupu i Challenge Cupu.

* Byl jste pevně rozhodnutý post lodivoda opustit. Nepokoušelo se vás přesto klubové vedení znovu přemluvit k dalšímu pokračování?

„Mirek Černošek i Petr Chytil na mě vyvíjeli velký tlak, abych ještě nekončil. Samozřejmě v přátelském duchu. (úsměv) Hlavní důvod je jasný. Zvykli si, že nám vzájemná spolupráce v nastaveném režimu maximálně vyhovuje a že je většinou úspěšná, proto na ní nechtěli nic měnit. Jsou to šéfové, kteří se nepohybují natolik blízko týmu a tím pádem mi vždy dávali velké pravomoci nad jeho vedením i řízením. Také proto jsem tuhle práci natolik dlouho dělal, neboť jsem ji do značné míry mohl dělat podle svých představ. Přitom vždy výborně fungovala i spolupráce jak se všemi členy realizačního týmu áčka, tak s jednotlivými kouči mládežnických družstev včetně jejich šéftrenéra Aleše Nováka. Vždycky jsme byli kamarádi, což je vedle profesionálního přístupu neméně důležité pro dlouhodobé společné fungování. Tenhle systém klubovému vedení vyhovoval, především jsme měli výsledky. A v mančaftu vždy panoval pořádek v tom smyslu, že nedocházelo k žádným excesům navenek, ani jsme uvnitř neřešili žádné žabomyší války. Což se třeba jinde občas děje. My jsme tady v první řadě společně pracovali, a proto většinou dosahovali úspěchů. Takže mě Mirek s Petrem přesvědčovali, abych aspoň jeden rok ještě pokračoval.“

* Nezviklalo vás ani čtvrté místo v uplynulém extraligovém ročníku?

„Tohle byl hlavní argument obou šéfů. Pořád mi říkali, že to přece nemůžu zabalit po takovém výsledku a že bych měl radši končit na vrcholu, to znamená až po příští medailové sezóně, ideálně s dalším získaným titulem. (směje se) My jsme však za ta léta už přátelé, nemáme jen čistě profesní vztah. Tudíž jsem jim na rovinu vysvětlil, že tentokrát je moje rozhodnutí nezvratné. A jako trenér opravdu pokračovat nebudu. Že mám svůj věk, ve kterém to nejde nastavovat donekonečna. Dokonce jsem během uplynulé sezóny dostal tři nabídky od ambiciózních klubů žen z české špičky vést jejich týmy, což mě po pravdě překvapilo i potěšilo zároveň. Ale i tohle jsem s díky odmítl. Platí, že v sedmdesáti letech už nechci trénovat. Těším se na trochu volnější režim bez nutnosti být každý den na hřišti. Navíc z prostějovského volejbalu neodcházím, naopak budu pokračovat na manažerské pozici a snažit se klubu maximálně pomáhat tímto způsobem.“

* Dostal jste ale jasný úkol najít za sebe trenérskou náhradu, ne?

„Přesně tak. A pevně věřím, že tohle se povedlo vyřešit ideálně. Michal Matušov je mladý a přitom na Slovensku již velmi úspěšný trenér, který možnost působení v Prostějově od začátku bral jako ohromnou výzvu i šanci posunout se dál. Do angažmá ve VK jde s velkou energií tady uspět a dát volejbalu maximum, což je jeho styl práce. Je ambiciózní a přitom lidsky normální, navzdory úspěchům neztratil zdravou pokoru. Hlavně ho naše nabídka oslovila, skutečně moc sem chtěl jít. Což bylo rozhodující pro uzavření dlouhodobější smlouvy na dva roky s opcí.“

* Jak jste s odstupem času překonal zklamání z bramborového postu v UNIQA extralize žen ČR 2022/2023?

„Ve sportu obecně je potřeba umět se vždy podívat pravdě do očí a reálně si vyhodnotit skutečný stav věcí. To znamená po úspěších se pochválit a vědět, proč se všechno povedlo. Stejně jako po neúspěšných výsledcích nesvádět vše jen na smůlu nebo nepřející okolnosti, naopak pojmenovat všechny důvody nezdaru. My musíme přiznat, že Královo Pole v semifinále i Liberec v sérii o bronz na tom byly v dané chvíli herně lépe, proto nás zápasově porazily. A my jsme tak zaslouženě zůstali bez ligové medaile. Druhá věc je – aniž bych se vymlouval – že největší příčinou toho určitě byly zdravotní problémy. Na loňském titulu měly zásadní podíl Karin Šunderlíková a Klára Faltínová, o obě jsme přišli v důsledku dlouhodobých zranění. Různé potíže se zdravím jsme pak průběžně řešili de facto celou sezónu u většiny dalších hráček včetně klíčových opor, což se postupně nabalovalo. A mančaft pak logicky postrádal potřebnou volejbalovou pohodu i jistotu, nedostal se v rozhodující části celého ročníku do optimální formy. Proto byli soupeři na konci náročných bojů ve zkvalitněné nejvyšší české soutěži o něco lepší. Samozřejmě nás to mrzí, na druhou stranu kolektiv i tak maximálně bojoval a do poslední chvíle se ze všech sil snažil nepříznivé okolnosti zlomit. Nepovedlo se, takový je sport. Nejde o žádnou tragédii a my věříme, že příští sezónu zvládneme zase lépe.“