Do Špalíčku zavítala předminulý pátek vzácná návštěva, která zde byla představit svou výstavní kolekci fotografií Memories. Světoznámý fotograf pocházející z východního Slovenska Robert Vano (na snímku) toho za svůj život zažil opravdu hodně. Ať už přes dospívání v bývalé socialistické zemi, odkud následně emigroval do Spojených států amerických, kde se z kadeřníka stal fotografem pro největší módní časopisy světa. Kus svého života prožil také ve Francii nebo Itálii, aby po revoluci nadobro zakotvil v Praze. Před nedávnou vernisáží jsme měli možnost si s velikánem fotografie, který v letošním roce oslaví 75. narozeniny, pohovořit. Součástí slavnostního zahájení navíc byla i beseda v přednáškovém sále Národního domu. Probíhající výstava Memories je průřezem autorovou práci za posledních téměř padesáti let, tudíž byste si ji neměli nechat uniknout. Potrvá až do 23. července.

* Jak byste charakterizoval výstavu, která je momentálně ke shlédnutí v prostějovské galerii Špalíček?

„Výstava Memories je průřezem tvorby od roku 1968 až po současnost, nikoli však tradičně v chronologickém pořadí, ale na základě asociací. Jde o vzpomínky a je sestavena z více než sta snímků, které pochází z mého soukromého archivu. Kromě černobílých fotografií jsem poprvé v této kolekci zveřejnil také barevné snímky. Významná část velkolepé sbírky vznikla v New Yorku, Paříži, Miláně a dalších destinacích. Memories je určena fanouškům i všem milovníkům klasické a módní fotografie.“

* Jsou zde jen profesionální věci, nebo je to i nahlédnutí do opravdového vašeho soukromí?

„Je tu skutečně od každého něco. Někdy se stalo a občas se ještě stává, že fotím na analog, který preferuju. To jsou pak fotky, které často nikdo ani neviděl a mohl je člověk dělat podle sebe. U digitálu je to něco jiného, protože fotky jsou hned propojeny s počítačem. Dnes když fotím pro klienta nebo pro některý z časopisů, tak už je tam daleko méně mě a více osoby před objektivem. U některých profesionálních fotografií jsem si ale na různých místech dělal fotky i pro sebe. A zde je od každého určitá část k vidění.“

* Na fotografiích nenajdeme jen portréty, ale i architekturu či třeba zátiší. Co vás přivedlo i k těmto fotografiím?

„Já v drtivé většině svého času pracuji s lidmi, takže když už jich mám tak trochu plné zuby, vyrážím do přírody. (úsměv) Tam se snažím trošku odpočinout, uklidnit a u toho i něco krásného vyfotit. Kluky často fotím pro sebe, holky zase pro časopisy a krajinu či architekturu tak půl na půl. V amerických společnostech, které vyrábějí různé časopisy, například dělají pravidelně průzkum a můžu vám říct, že nejoblíbenější fotografií je právě zátiší. Lidi nekupují portréty, maximálně tak ten svůj. Doba, kdy si nechali pověsit Fidela Castra v ložnici, je už snad navždy pryč.“ (smích)

* Fotíte hlavně černobílé fotky, ale jak jste zmínil, najdeme ve Špalíčku i řadu barevných fotografií.

„Já fotím hlavně pro sebe černobílé snímky. Pro klienty se většinou jedná o barevnou fotografii. Moc je ale nevyhledávám, protože přiznávám, že neumím zvětšovat barevnou fotku. Když dělám velké fotky, tak jedině černobíle.“

* Proslul jste také větou, že fotka nemusí být ostrá. Stále si za tím stojíte?

„Ano. Často někdo přijde a říká, však to nemáte ostré, ale nemyslím si, že to je přesně to, co by člověk chtěl vidět. Moje oči by měly být mým objektivem. A když fotku nechám bez nějakých větších úprav, tak věřím tomu, že divák vidí to, co jsem viděl přesně já v daný moment, kdy jsem zmáčkl spoušť. Ostrou fotku je přitom jednoduché udělat. Stačí hodit clonu, kterou je třeba jen správně nastavit na daný foťák a daný moment. Průšvih nastává, když lidé nedokáží srovnat rychlost a další věci...“

* Jsou nějaké fotografie, u kterých to nejvíce cítíte?

„Například u sportovních fotek je to hrozně vidět. Jede se Tour de France a na fotkách pak vidíte, že stovka cyklistů doslova stojí na kole na dálnici a netočí se jim kola. Chodím se tak každých dvacet minut do časopisu dívat, jestli nepopadali, protože nemůžou takto stát celý den. (smích) Do toho nevidíte ani jaké je počasí a další věci. Stejné je to ale dnes i třeba s kuchaři. Michelinskou hvězdu taky dostane téměř každý, kdo dokáže udělat domácí nudle. To by ji dříve dostávala každá babička na vesnici.“ (úsměv)

* Kdo všechno vůbec stál před vaším objektivem?

„Opravdu spousta lidí. Modelové i modelky. Abych se přiznal, tak já jsem spíše pro krátké focení. Když si tak něco vymyslím a usmyslím, zajdu do agentury, kde jim řeknu, co bych zhruba potřeboval. Není to tak, že bych chodil po Václaváku a ptal se okolních lidí. Samozřejmě někdy se ozvou i lidé, kteří by rádi chtěli fotku udělat, takže i takto vznikají. Dožít se ale toho, že bych někoho musel skutečně přemlouvat, nechci.“

* Dlouhou dobu jste žil v zahraničí, jaká to byla pro vás změna být v Americe z tehdejšího Československa?

„Nejvíce šokující byla první cesta. Přeci jen z Nových Zámků přijet do New Yorku bylo jako v jiném světě. Když to řeknu jednoduše, tak jsem se mohl za čtrnáct dnů vrátit domů, protože jsem si koupil Colu a džíny a myslel jsem si, že jsem všechno viděl. (smích) Tím, že já jsem utekl před vojnou, tak mě zbavil místní režim občanství i státní příslušnosti. Já jsem tak dva roky neexistoval a musel jsem čekat na občanství ve Státech, což mi ale stejně nepomohlo, protože do režimu u nás jsem se vrátit stejně nemohl.“

* Jaký byl návrat?

„Bylo to super. Ještě žila maminka a byl jsem velmi rád, že ji mohu po tolika letech vidět. Nádherně bylo i v Praze, kterou považuju za takový zakletý Disneyland pro fotografa. Je tu pro fotky řada neuvěřitelných míst. V období po převratu navíc přicházely i různé módní kolekce, což tomu dodávalo zase něco odlišného. Celkově to bylo všechno velmi šokující, protože jsem viděl, dalo by se říci, zcela jiný svět než ten, který jsem opouštěl. Přitom mi přijde, že jako národ máme stále větší deprese, i když k tomu nemáme důvod...“

* Čím to, že propadáme těmto náladám?

„Rozdělil bych to na dva pohledy. Když se bavíte s mladými lidmi, tak ti vám řeknou, že je všechno super. Ale starší lidi řeknou, že to bylo lepší, když byli oni mladí. Tento cyklus asi bude vždy pokračovat. Teď jsem třeba před pár dny narazil v televizi na paní, která má devadesát šest roků. Jí se ptali, kdy to podle ní bylo nejlepší. Ona hned vyhrkla, že v roce 1952. Mladý reportér se jí ptal, jak to, že v té době se věšeli lidé a tak dále, ale ona mu hned odvětila: ‚Protože za komunismu jsem mohla ještě skákat přes švihadlo, měla všechny zuby a taky jsem ještě souložila. Teď v té demokracii nemůžu dělat nic.‘ Myslím si, že toto jsou slova, která to tak nějak přesně vystihují a potvrzují to i psychologové. V dětství cítíme teplo domova i první lásky a další věci. Pak už jsme tak nějak připravení na to, že život může přinést i horší věci. Já ale upřímně můžu říct, že pro mě je nejlepší doba teď.“

* Vy se jako důchodce cítíte?

„Když dostanu můj americký důchod, tak se cítím jako spokojený důchodce. (směje se) Když dostanu český, tak to je tragédie a vím, že bych měl asi ještě pracovat. Jinak se ale cítím samozřejmě stále dobře a jsem rád, že se můžu stále věnovat tomu, co mě baví.“

* Kde jste objevil tento nadhled, který z vás srší? Jde to s věkem, nebo jste to tak měl vždy, tady to cítění?

„Jsou věci, které necítím třeba vůbec. Jedná se například o národnost nebo náboženství. Já cítím jen věci, které v danou chvíli potřebuji. Ať už je to jít na záchod, nebo že mám hlad, jsem ospalý, či zamilovaný. Cítím třeba také, když mi berou krev a mám z toho i zajímavou historku, protože je to tak měsíc zpátky. Paní doktorka mě totiž hned seřvala, že jsem se dva roky neukázal. Tak jsem jí odvětil, že jsem si myslel, že se k doktorovi chodí, když je vám špatně, ne když nepociťujete žádné problémy. (pousměje se) Teď mi třeba volala paní ze Slovenska v sedm ráno. Já myslel, že hoří barák. A ona mi řekla, že je z těch a těch novin a chtěla by se mnou udělat rozhovor, i když ví, že se necítím jako Slovák.“

* Co jste jí odpověděl?

„Že je sedm hodin ráno a jediné, co momentálně cítím, je to, že se potřebuju jít vyčůrat, dát si kávu, čtyři cigára a pak se možná můžeme domluvit. Vy také určitě ráno hned po rozlepení očí neotevřete okna a nezačnete si pozpěvovat. (úsměv)“

 

 

ROBERT VANO

* narodil se 5. května 1948 v Nových Zámcích na Slovensku maďarským rodičům

* patří mezi nejznámější československé fotografy

* dětství strávil s rodinou na Slovensku a nejvíce času trávil s babičkou

* po maturitě emigroval do USA, kam utekl před povinnou vojenskou službou přes Itálii

* pracoval jako kadeřník a vizážista

* později dostal nabídku spolupracovat jak asistent s módními fotografy, mezi nimiž byli Horst P. Horst, Marco Glaviano nebo Lea Castelli

* pracoval pro známé módní časopisy Vogue, Bazaar, Donna, Seventeen, Mademoiselle, Cosmopolitan a řadu dalších

** od roku 1984 byl fotografem na volné noze v New Yorku, Miláně i Paříži

* krátce po revoluci se vrátil do Československa a zakotvil v Praze

* od roku 1996 zastával pozici kreativního ředitele české edice ELLE

* v letech 2004 až 2009 pracoval jako umělecký ředitel agentury Czechoslovak Models

* od roku 2005 je fotografem na „volné noze“ a věnuje se především módní a reklamní fotografii

* spolupracuje se světovými značkami, vede workshopy "Daylight nude" a nejraději fotografuje při denním světle.

* fotografuje černobílé portréty na klasický film a používá také už málo využívanou techniku platinotypie, proslavily ho především mužské akty

* magazín Colour Planet jej v roce 2009 označil za „mezinárodně proslulého fotografa“

* v roce 2010 získal Evropskou cenu Trebbia za tvůrčí činnost

zajímavost: potrpí si na svých rituálech, mezi které patří minimálně osm hodin spánku, káva a tři cigarety