Od mládí toho příliš nepotřeboval a spokojen byl, když mohl vyrazit s merunou na hřiště a poctivě trénovat. Celou svou mládežnickou kariéru odehrál v Přerově, odkud pak následně zamířil do světa nejen regionálního fotbalu. Byl u slavných časů Protivanova, kde si zahrál i divizi, čtvrtou nejvyšší tuzemskou soutěž. Tu také dokázal dvakrát vyhrát a celkově odehrál více než 300 zápasů. Další 90 přidal v MSFL za Vyškov a Blansko. Na závěr své kariéry se přesunul do Čechovic, když se s rodinou usadil v Prostějově. A po ročním působení se postupně etabloval na trenérský post, kde vydržel pět sezón. Mužstvo pod jeho vedením dosáhlo na velké úspěchy včetně dlouhodobě vysněného postupu do krajského přeboru. Lukáš Koláček (na snímku) tak v rámci rozhovoru zavzpomínal nejen na svou hráčskou kariéru i postupný přerod do nově role lodivoda. V rámci dnešního čísla si můžete přečíst první část obsáhlého povídání a již se těšit na jeho pokračování za týden.

* Byl pro vás fotbal vždy hlavním sportem?

„dá se říct, žer ano. Do sedmi let jsem hrál fotbal a tenis, ale ve školním věku jsem se rozhodl pro pokračování ve fotbale. U nás to bylo rozdělené tak, že z tátové strany to byl samý fotbalista, zatímco u mámy to byli tenisté. Nakonec vyhrál fotbal a musím říct, že tohoto rozhodnutí nelituji. Bylo to samozřejmě těžké, ale jsem za to rád.“ (pousměje se)

* Hráčskou kariéru jste prožil v řadě klubů, nelitoval jste někdy, že jste se někde více neusadil?

„Já jsem celou mládež udělal v Přerově, na což mám řadu krásných vzpomínek. Bohužel jsem byl prvním ročníkem, který když byl v mládeži dorazový, tak už tam návaznost nebyla, protože tehdejší strojírny odhlašovaly seniorskou kategorii. My jsme byli tedy nuceni opustit mateřský klub. Kvůli tomu jsem tak putoval. Klubů bylo opravdu dost, ale zase to nebylo nic takového, že bych všude po půl roce odcházel. Čtyři sezóny jsem strávil v Protivanově, stejnou část jsem odehrál ve Vyškově a tři roky v Blansku. Úplně za fotbalového fluktuanta se tak nepovažuji. (úsměv) Krátce jsem se mihnul také v Přerově, kde jsem si splnil sen, že jsem si zahrál za svůj mateřský klub i mezi muži, byť to bylo jen na půl roku.“

* Když bych odhlédl od Čechovic, kde nyní působíte, tak je právě Přerov tím klubem, ke kterému máte nejblíž?

„Asi ano, protože tam jsem se fotbal naučil hrát a byla to pro mě podstatná část mého dětství i dospívání. Vzpomínám ale velmi rád i na působení v Protivanově, kde se nám podařilo víceméně na vesnici postoupit až do divize. Ve Vyškově jsem zase pod panem Machálkem zažil záchranu divize a následně i postup do třetí ligy. Na vrcholu mých sil bylo angažmá v Blansku, kde jsme opakovaně vyhráli divizi. Můj poslední rok jsme bohužel z MSFL spadli.“

* V roce 2017 jste zamířil do Čechovic jako hráčská posila. Věděl jste hned, že jednou z toho bude trenérské angažmá?

„Přiznám se, že nad tím jsem vůbec neuvažoval. Do Čechovic jsem přicházel hlavně z důvodu, že už jsem měl toho cestování hodně a přestěhovali jsme se s rodinou do Prostějova. Byl jsem tak rád, že mám hřiště de facto za barákem. Prvotní záměr tak vůbec trenérský nebyl, přišlo to tak nějak přirozeně. Po roce působení zde končil totiž skončil Evžen Kučera a bylo mi nabídnuto, zda nechci působit jako hrající trenér. Trenérské vzdělání jsem měl a říkal jsem si, že jednou bych se této činnosti chtěl přece jen věnovat. Tak proč není nezačít sbírat zkušenosti hned?“

* Dalo se hraní společně s trénováním skloubit? Končil jste totiž relativně brzy poté, co jste působil i jako kouč.

„Nedalo se to. (smích) Zdvojená role hráče i trenéra pro mě nebyla úplně vhodná a necítil jsem se v tom komfortně. Po půl roce jsem se tak rozhodl hráčskou kariéru upozadit na úkor trenérské, která mě v tu chvíli naplňovala daleko víc.“

* Jak náročný je přesun z pozice kamaráda v kabině do role trenéra, který musí zvýšit hlas a všichni jej musí poslouchat?

„Tohle jsem si uvědomoval hned, že to nemusí být úplně šťastný moment v mé roli. Každopádně jsem to otevřeně hráčům řekl, že ani pro mě to nebude úplně snadné, ale musíme fungovat tak, že po dobu tréninků a zápasů budeme respektovat role hráče či trenéra, ale poté se všechno vrací do kamarádské i přátelské roviny. Fungovalo to velmi dobře a za to musím pochválit všechny svěřence. Řekl bych, že jsem během těch pěti let ani nezažil nějaký větší problém, který bychom v důsledku těchto věcí museli řešit.“

* U kormidla jste vydržel pět let. Měl jste nějaké období, kdy jste si řekl, jestli už není na čase skončit?

„Přiznám se, že ani takový moment nenastal. První takový nastal až mými změnami v rámci civilního života, kdy jsem změnil zaměstnání. Do této doby jsem ale byl do všeho hodně zapálený. Snažil jsem se dobře připravit podle nejlepšího vědomí a svědomí, jak jsem to cítil. Až mi nastala změna v zaměstnání, tak ten poslední rok už to bylo hodně na sílu a trenéřinu jsem nemohl dělat, jak jsem si představoval. Oznámil jsem proto klubu, že bude nutné končit. Protože když sám cítím, že tomu nejsem schopen dávat to, co bych měl, tak to nemohu chtít ani od svých svěřenců.“

* Vím i od kluků z kabiny, že jste vždy požadoval aktivní přístup i během přestávek. V regionu se to zase tak často nevidělo, aby měli individuální plány a podobné věci. Pochopili to kluci hned, nebo to byl takový postupný proces?

„U mě to vychází z mentálního nastavení, nikdy jsem neřešil, zda hraji třetí ligu nebo I.A třídu. Věděl jsem, že musím být připraven na trénink, musí fungovat určitá životospráva. A i v rámci období mezi přípravami musím něco dělat, abych byl pak připraven. Tyto nároky jsem se snažil přenášet i na hráče a myslím si, že jsem měl štěstí v tom, že řada hráčů prošla vyššími kluby a nějakým vývojem. Podle mě jim to tak nebylo až tak cizí a jediné mantinely, kde to trochu naráželo, byla ta třída, kterou jsme hráli. O tom jsme ale pravidelně mluvili a z mého úhlu pohledu jsem to až tak špatně nevnímal. Našli se samozřejmě poctiví hráči, ale i ti méně. Bral jsem to, jak to je, ve finále se to asi setkalo s pochopením. I kluci viděli, že to k něčemu je a těžili z toho i během sezóny.“

* Když bychom se za pěti lety v Čechovicích ohlédli. Počítám, že největší zážitky jsou spojené se získanými trofejemi?

„Za těch pět let jsme slavili tři úspěchy, kdy jsme dokázali postoupit do krajského přeboru a dvakrát vyhrát krajský pohár. V hierarchii úspěchů řadím určitě na první místo postup do kraje, který si v klubu dlouho přáli, podařilo se to po dlouhých sedmadvaceti letech. Tam jsme si to všichni moc užili a určitě mi z toho zůstanou vzpomínky navždy.“

 

LUKÁŠ KOLÁČEK

* narodil se 16. prosince 1983 v Přerově

* vystudoval Bankovní institut - Vysoká škola Praha, obor Finance, titul inženýr

* je ženatý, s manželkou má osmiletou dceru a čtyřletého syna

* pracuje jako oblastní manažer ve firmě SKANSKA

* fotbalovou kariéru zahájil v Přerově, kde strávil celou mládežnickou kategorii

* během hráčských angažmá oblékal dresy FK Spartak Lipník nad Bečvou, LOKO Vltavín Praha, SK Hostivař, Sokol Protivanov, SK Lipová, SULKO Zábřeh, Královské Nové Sady, Sokol Protivanov, MFK Vyškov, Sokol Určice, FC Viktorie Přerov, FK Blansko a na závěr Sokol Čechovice

* na trenérskou dráhu nastoupil jako asistent trenéra u dorostu, v Sokolu Čechovice se chopil role hlavního trenéra „A“-týmu (2018–2023), od léta 2023 je asistentem čechovického kouče

* je držitelem trenérské licence „B“ UEFA

* mezi největší hráčské úspěchy řadí finále barážového utkání o postup do celostátní dorostenecké ligy proti SK LeRK Prostějov (2002), triumf v I.A třídě Olomouckého KFS v za Sokol Čechovice, vítězství v krajském přeboru za Sokol Protivanov a postup z divize s MFK Vyškov a FK Blansko

* v divizi odehrál přes 350 utkání, v MSFL 90 utkání

* největších trenérských úspěchů dosáhl se Sokolem Čechovice - vítěz Poháru OFS Prostějov, vítěz skupiny „B“ I.A třídy Olomouckého KFS, vítěz Krajského poháru OKFS

* mezi jeho koníčky a zájmy patří rodina, sport a práce

* životním cílem je dosáhnout rodinné pohody a dalších pracovních i trenérských úspěchů

zajímavost: řídí se životním mottem, že buď se musí dělat na sto procent, nebo vůbec

 

Druhý díl exkluzivního rozhovoru najdete v tištěném vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, které vyšlo v pondělí 23. října