Když výborný nohejbalista Petr Zemánek (na snímku) přišel loni na jaře do TJ Sokol I Prostějov, bylo jeho angažování poněkud ve stínu souběžného příchodu hvězdného parťáka Martina Müllera. Právě na působení tohoto bývalého mistra světa v hanáckých službách byla od začátku logicky upřena největší pozornost, což ale vůbec neznamená, že by přínos „Zemiho“ pro místní nohejbal měl za poslední dvě sezóny menší význam. Právě naopak. Tento plejer patřil v minulém roce i letos k výrazným oporám mužského týmu Sokola I, jenž Prostějovu vybojoval historický a vysněný postup z 1. ligy družstev mužů ČR do české extraligy – elitní tuzemské soutěže. Při našem příjemném povídání v rámci klubových oslav dějinného počinu se „Zemi“ natolik rozvyprávěl, že jsme obsáhlý rozhovor museli rozdělit na dva díly. Dnes přinášíme jeho úvodní část.

* V letošní první lize jste byli favority. Nakolik jste byl před startem soutěžního ročníku přesvědčen, že postup skutečně vyjde?

„Zcela upřímně jsem tomu věřil na nějakých devadesát devět procent. Samozřejmě se může vždycky něco stát, ale ta víra v postup do extraligy byla na začátku nejen u mě takhle velká. Potom se sezóna rozjela a netrvalo dlouho, než jsme museli řešit určité personální záležitosti. A to byl první zlomový okamžik.“

* Můžete se do toho klíčového období trochu vrátit?

„Tam jsme se někdy v květnu dostali uvnitř týmu trochu do rozporu v tom, jak řešit situaci s Honzou Matkulčíkem. Což je vynikající nohejbalista, ale absolutně beze smyslu pro kolektiv a týmového ducha. Choval se opakovaně takovým způsobem, že jsme se nakonec po určitých diskusích domluvili na jeho vyloučení z mužstva. A čas ukázal, že šlo jednoznačně o správné rozhodnutí.“

* Co bylo dál nejtěžší?

„Určitě to, že se nám během sezóny vykrystalizoval fakt hodně silný soupeř. Pochopitelně myslím Holice, u kterých jsme první vzájemný zápas sice vyhráli docela v pohodě, ale tamní mladí kluci jinak všechny ostatní válcovali a nakonec jsme to s nimi měli velice těžké i my. Přitom od nich jako od nováčka se nic extra nečekalo, u všech ostatních prvoligových soupeřů jsme si byli jistí, že jsme prostě lepší. Což se potvrdilo, Holičtí však svou vysokou úrovní překvapili asi všechny. Tím víc jsme rádi, že se nám je i tak podařilo pokaždé porazit a ten vytoužený postup urvat.“

* Právě vzájemné souboje s Holicemi měly pro úspěch zásadní význam, že?

„Přesně tak, byly rozhodující. To úvodní vzájemné utkání u nich přitom neprobíhalo nijak moc těžce. Kvůli dešti se hrálo v hale a celou dobu jsme měli vývoj pod kontrolou, při vítězství 6:3 jsme ty tři jednotlivé duely prohráli spíše zbytečně vlastní vinou, celou dobu jsme měli navrch. Holičtí kluci ale pak během sezóny ohromně vyrostli a jednoznačně se z nich stal náš největší konkurent. Domácí odveta proti nim už byla hodně náročná, navíc dost rozhodovala o prvenství po základní části, které jsme moc chtěli. A finále na závěr? Tam jsme už předem věděli, že fakt půjde o velice těžké zápasy, v nichž budeme muset předvádět výborný nohejbal, abychom uspěli. Což se povedlo.“

* Jakou roli hrály zkušenosti?

„Řekl bych, že hodně velkou. Podle mě právě zkušenosti dost rozhodovaly. Ve finálové sérii většina jednotlivých utkání došla až do vyrovnaných koncovek setů 8:8, často i 9:9, kde se zkušenosti počítají dvojnásob. Zpětně po finále nám holický trenér i tamní funkcionáři sami říkali, že jejich mladíci to do osmiček nebo devítek zvládali skvěle, zatímco v těch koncovkách znervózněli a někdy nám pomohli vlastními chybami, kterých jsme my dělali ve vypjatých závěrech méně. Odveta finále v Holicích se přitom z mého pohledu lámala za stavu 3:2 pro domácí, kdy jsme druhou otočenou dvojku vedli 1:0 na sety a 7:1 ve druhém. Načež jsme nepochopitelně vypli, najednou prohrávali 7:9. Přesto jsme ten set ještě zachránili, celkově vyrovnali na 3:3 a následně pokračovali v obratu až na 5:3, což znamenalo prvoligový triumf i postup do extraligy. Kdyby však soupeř zvýšil na 4:2, jen těžko bychom druhý finálový zápas otáčeli. A rozhodoval by až třetí u nás, který by mohl dopadnout jakkoliv, prostě loterie. Naštěstí všechno dopadlo jinak a pro nás příznivě i klidněji, za což jsme moc rádi.“

* V kariéře toho máte již spoustu za sebou. Byly přesto postupové pocity hodně euforické?

„Určitě jo, každý dlouhodobý úspěch provází velká euforie. A byť je nás v mančaftu většina pětatřicátníků a v některých případech i čtyřicátníků, pocity z postupu byly vážně skvělé. Docela velká očekávání od nás jsme vnímali už minulý rok, kdy to nakonec z různých důvodů ještě nevyšlo. Tím víc jsme chtěli postoupit letos, a jakmile to klaplo, tak jsme si to užívali opravdu naplno. Z nás všech spadla tíha role hlavního favorita, dostali jsme odměnu za týmovou práci i společnou víru, že druhé finále z nepříznivého průběhu otočíme. Bezprostřední oslavy po rozhodujícím vítězství bývají vždy nejkrásnější.“

* Dá se říct, že jste za celou sezónu neprošli žádnou krizí?

„Ano, v podstatě je to tak. Od začátku soutěže jsme prvních dvanáct zápasů jen vítězili, i když to nebylo vždycky úplně snadné. Ale díky téhle stoprocentní bilanci jsme už dvě kola před koncem měli jisté první místo po základní části a větší potíže nastaly až v jejím závěru, kdy vlastně o tolik nešlo. Nahromadilo se nám tam víc zdravotních problémů včetně některých zranění, v oslabené sestavě jsme prohráli na Pankráci i remizovali s béčkem Modřic, ale jak říkám, tohle nic neřešilo. Podstatné bylo, že jsme se pak dali přes léto dohromady a dobře se připravili na play-off. Věděli jsme, že trochu zvláštní období z poloviny června musíme nechat za sebou, znovu do toho pořádně šlápnout. Což vyšlo na sto procent. Klíčové přitom byly společné tréninky od úvodu srpna, na rozdíl od loňska, kdy jsme spolu o letních prázdninách netrénovali vůbec a pak i na to doplatili, stejně jako na špatné zdraví. Letos jsme si všechno mnohem líp pohlídali a jak na přípravu, tak na zdravotní stav si dali pozor.“

 

PETR ZEMÁNEK 

* narodil se 20. listopadu 1983 ve Vyškově

* hráčská opora nohejbalistů TJ Sokol I Prostějov

* jako kluk začínal s fotbalem a k nohejbalu se dostal víceméně náhodou až v 15 letech

* od roku 1999 tak hrával za rodný Vyškov, s nímž postoupil nejprve ze 2. ligy do 1. ligy a následně i do extraligy

* po působení v nejvyšší soutěži ČR na tři roky s nohejbalem skončil, poté se vrátil v barvách prvoligového Přerova

* před čtyřmi lety jednu sezónu poprvé oblékal dres Prostějova v 1. lize, pak zamířil do Kroměříže a ještě do Holubic (oboje 2. liga)

* loni na jaře se vrátil do Sokola I Prostějov, kterému pomohl k vysněnému průniku do extraligy

* za své největší úspěchy považuje stříbro z Českého poháru dvojic, triumf na vyhlášeném turnaji trojic ve Vranově a zlato na mistrovství republiky ve footvolley

* vystudoval Střední průmyslovou školu stavební, má se společníkem firmu zabývající se stavbou a rekonstrukcí nemovitostí

* od loňska je šťastně ženatý s manželkou Kateřinou, z předchozího vztahu má dvanáctiletou dceru Adrianu

* jeho největší zálibou je cestování po světě s rodinou a společné aktivní trávení volného času (kolo, túry, běh), k tomu hraní stolního tenisu, tenisu i badmintonu

zajímavost: v rámci zmíněného cestování už se ženou navštívili například Seychely nebo Dominikánskou republiku, momentálně jsou v Mexiku