Dětský domov v Prostějově sídlí od roku 2005 v areálu bývalé staré nemocnice mezi Lidickou a Brněnskou ulicí. Jeho ředitelem je zkušený pedagog Vladimír Brablec (na snímku), který s mládeží pracuje už od roku 1991. Ředitelem se stal o devět let později, kdy domov působil ještě v prostorách zámku v Čechách pod Kosířem.

Zajímalo nás, jaké to vlastně je starat se o sedmačtyřicet dětí, z nichž některé jsou třeba problémové, ale i mnoho dalších záležitostí nejen z chodu ústavu. Jak jsme se dozvěděli, pro ředitele domova je vždy velkou satisfakcí, když se chovanci po letech vrací na návštěvu nebo jsou v neustálém kontaktu s vychovateli.

 

* Při nedávných oslavách 70. výročí vzniku Dětského domova Prostějov jste se zmínil, že svoji práci s dětmi vykonáváte už neuvěřitelných 32 let. Je to tak?

„Ano, je to už hezká řádka roků. (úsměv) Já jsem vlastně nastupoval jako zástupce ředitelky domova v roce 1991, kdy toto zařízení fungovalo ještě v Čechách pod Kosířem. Psal se letopočet 2000, kdy jsem se stal ředitelem. Postupně se nám pak povedlo přesvědčit našeho zřizovatele Olomoucký kraj, aby nám pomohl zlepšit podmínky. V zámku v Čechách pod Kosířem to bylo sice krásné, ale všechno až příliš zastaralé. Byly tam obrovské místnosti, ve kterých spalo najednou až deset dětí, což je dnes už naprosto nevyhovující trend. Nakonec nám Olomoucký kraj nabídl jeden z pavilonů v areálu bývalé staré nemocnice v Prostějově.“

* Jaké byly začátky působení domova tady v Prostějově?

„Přestěhovali jsme se sem v roce 2005. Pavilon, ve kterém působíme dodnes, byl tehdy čerstvě po rekonstrukci, sami jsme se mohli podílet na projektu. V současné době tak náš dětský domov patří z hlediska materiálního zabezpečení a vybavení k nejlepším v republice. Ostatně náročná rekonstrukce trvala rok a půl. Tehdy jsme moc spěchali, abychom se už na Vánoce roku 2005 mohli s dětmi přestěhovat z Čech pod Kosířem do Prostějova. Podařilo se.“ (pousměje se)

* Pracujete tedy s dětmi přes tři desítky let. Necítíte se „vyhořelý“ jako například někteří pedagogové po tak dlouhé době?

„Víte, já jako ředitel nejsem v dennodenním kontaktu s dětmi, od toho zde máme spoustu vynikajících vychovatelů a vychovatelek. Každý den sice děti vidím, ale ony nonstop strasti s nimi prožívají pracovníci domova. Z tohoto důvodu mě to tedy zas až tak nezasahuje a nemám být z čeho vyhořelý. (úsměv) Na druhé straně už ve svém věku cítím, že je to přímo hraniční působit tak dlouho v jedné funkci a v jednom zaměstnání. Musím to ale zaklepat, zatím to zvládám. I když neskrývám, že se těším na důchod. Za dva nebo tři roky a je to tady! Ono pomyslné žezlo pak předám některému z mladších kolegů.“

* Ale tato práce vás musí bavit, že? Dá se říct, že starat se o děti je i vaší životní náplní?

„Nevím, jestli se v mém případě jedná přímo o životní náplň, ale každopádně práce s dětmi mě nabíjí. Je to práce, při které dříve či později vidíte jasné výsledky. Pokud se tedy podaří svěřené děti připravit na život, aby v něm uspěly. V drtivé většině případů se nám to daří, což nás vždycky hřeje u srdce, je to velmi příjemná věc. Za ta dlouhá léta jsme dokázali dětem tady v domově vytvořit velmi dobré podmínky a děti nám to vrací svým vděkem.“

* Ovšem nelze zastírat, že ne vždycky je práce s chovanci vašeho dětského domova jednoduchá, že?

„Samozřejmě máte pravdu, ne vždycky se u nás všechno podaří. V našem domově se staráme o děti, které s sebou nesou určitou genetickou zátěž. A tu nejde prostě překlenout nějakou kvalitní výchovou a vzděláváním. Takových případů je ale minimum a většinou se nám daří naše děti vypustit do života s kvalitními návyky tak, aby se o sebe dokázaly postarat a neskončily na šikmé ploše.“

* Ona genetická zátěž je takový široký pojem. Můžete tento termín nám laikům vysvětlit?

„Jsme obyčejný dětský domov, ovšem své chovance stejně jako v ostatních domovech můžeme přijímat pouze po rozhodnutí soudu. Je to v případech, kdy rodina má určité problémy materiální, sociální, či snad dokonce i kriminální. U nás máme konkrétně několik dětí, jejichž rodiče propadli drogám nebo se dostali do vězení. A k nám pak často přicházejí už starší děti, které už v sobě mají bohužel zakódovány ty špatné životní návyky. A to se pak těžko překonává. Pokud nám soud pošle malé dítě, jsme schopni s ním tady pracovat, protože onen negativní vliv rodiny není zas až tak velký. V těchto případech se nám podaří vychovat spoustu dětí do řádného života. V těch druhých je to někdy horší.“

* No právě. Mnoho Prostějovanů se na váš domov dívá skrze prsty, protože je u vás údajně velmi vysoká koncentrace problémových dětí...

„Podívejte se, jsme klasickým dětským domovem a zažíváme úplně stejné problémy jako podobná zařízení na Prostějovsku, Olomoucku nebo kdekoliv jinde v republice. Zažíváme s dětmi stejné slasti i strasti ohledně výchovy. Ještě v Čechách pod Kosířem jsme fungovali jako speciální dětský domov, ve kterém byly přijímány děti s určitými zdravotními handicapy. To ale přestěhováním do Prostějova pominulo. Takže opravdu jsme stejným dětským domovem jako všude jinde.“

* Stojí vás nebo vaše vychovatelky hodně nervů připravit svěřené dítě do života?

„Není to jednoduché... A to hlavně z toho pohledu, který jsem už nastínil, že u několika dětí jsou už bohužel hodně hluboko zakódované negativní genetické informace. A ty se velice špatně projevují především v období puberty. V tomto věku je jakákoliv komunikace s dětmi hodně komplikovaná a problematická. Navíc jsou do dětských domovů často přijímány děti, které by se zde neměly hned tak objevit a měly by předtím být spíše umístěny do výchovných ústavů. Bohužel však tyto ústavy mají dnes v České republice tak nedostačující kapacitu, že nedokáží pokrýt potřebu a ony ‚darebáčky‘ přijmout.“

* Takže tyto děti se pak ocitnou v běžných dětských domovech?

„Ano, pak se tito jedinci ocitají v dětských domovech, které nelze zamykat jako uzavřená zařízení výchovných ústavů. Také u nás máme samozřejmě neustále odemčeno a děti mají volný pohyb. Ani ty neposedné tedy nemůžeme nijak zavírat, což bychom samozřejmě ani nechtěli. Pro nás je ovšem v těchto případech největší satisfakcí, když výchovnou prací tyto děti přesvědčíme o tom, že chovat se správě a v životě potom uspět je největším krédem, které dítě může dostat.“

* Kolik procent dětí vašeho domova toto pochopí?

„Řekl bych, že určitě tak devadesát procent. S těmi zbývajícími se musíme bohužel rozloučit. Takové děti přecházejí do již zmíněných výchovných ústavů. Ale co se týká prostějovského domova, tak jde v průměru o jedno dítě za rok. Drtivá většina našich chovanců se v životě uplatní, žije slušným a poctivým způsobem a spousta z nich má dnes už svoje rodiny.“

* Máte na tyto děti i zpětnou vazbu? Mám tím na mysli, zda se někdy i v dospělosti vrací do domova, například na návštěvu.  

„Onu zpětnou vazbu máme tak v šedesáti procentech, kdy takové množství dětí se v následujících letech za námi vrací na návštěvy nebo s námi komunikuje přes sociální sítě. Sám jste při nedávných oslavách sedmdesáti let od založení domova mohl vidět, kolik našich bývalých chovanců do Prostějova přijelo. A to jsou pak vždy velice dojemná setkání.“ (úsměv)

* Můžete prozradit, kolik máte v domově aktuálně dětí a kolik lidí se o ně stará?

„Máme zde šest rodinných skupin a každá z nich má samostatný byt. V každém z bytů je maximálně osm dětí, o které pečují v daných cyklech tři vychovatelé. Momentálně tady máme sedmačtyřicet chovanců, takže jsme jedním z největších dětských domovů na Moravě. A to i přesto, že v dnešní době prosazuje stát moderní trendy s tím, že děti by měly být rozmístěny po bytech ve městech či obcích po jedné jediné skupině, aby koncentrace síly nebyla tak velká. Olomoucký kraj se už rovněž snaží současné dětské domovy transformovat a děti umisťovat do klidnějších prostředí, kde by se nestýkaly v takovém množství a žily jako normální rodiny. Uvidíme, zda se tento moderní trend osvědčí a rozšíří se.“

* Aktuálně i česká vláda prosazuje rozšíření počtu pěstounů, kteří by se tak o svěřené děti starali v daleko větší míře. Vy osobně byste byl pro?

„Samozřejmě! Pokud je rodina nefunkční, tak i pro mě jsou první na řadě při výchově dětí pěstouni. Ale pochopitelně kvalitní a ověření. Je to mnohem rodinnější prostředí, tím i vhodnější. Problémem ale je, že pěstounů je v naší zemi žalostně málo. A musím i podotknout, že se setkáváme s případy, kdy se k nám do domova vrací děti právě z pěstounské péče, protože ti jejich výchovu prostě nezvládají.“ (povzdechne si)

* Závěrem, jaké máte vy osobně plány do budoucna, ať už se to týká dětí, nebo domova jako takového?

„Každým rokem v našem dětském domově něco vylepšujeme, naposledy to byla úprava cest v našem areálu, zakoupili jsme osobní automobil na přepravu dětí, abychom s nimi mohli jezdit po výletech či dalších akcích. V domově jsme také vyměnili všechna osvětlení za LED žárovky, pořídili traktůrek na zahradnické úpravy a takto bych mohl pokračovat mnohem déle. Pořád je tedy co dělat a těch plánů je stále taky dost. Já bych chtěl v těchto trendech pokračovat a budu se snažit zajistit pro děti co nejlepší prostředí, aby poznaly návod k hezkému, poctivému a úspěšnému životu.“

 

VLADIMÍR BRABLEC

* narodil se 18. října 1961 ve Vyškově

* je ženatý, má dvě děti a tři vnoučata

* navštěvoval Základní školu Prostějov v Palackého ulici

* absolvoval Gymnázium Jiřího Wolkera v Prostějově a poté Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor tělovýchova a vychovatelství

* nejdříve pracoval jako výchovný instruktor na bývalém zemědělském učilišti naproti hlavního nádraží v Prostějově

* zaměstnán byl i jako vychovatel v podniku Obchodní sladovny

* v roce 1991 nastoupil jako zástupce ředitelky Dětského domova Prostějov, tehdy ještě působícího v Čechách pod Kosířem

* od roku 2000 až dodnes je ředitelem domova

* celý život sportoval, závodně hrál vodní pólo či fotbal za Čechovice

* mezi jeho koníčky patří sport, kultura a rád si přečte dobru knížku

zajímavost: přestože se narodil ve Vyškově, je „pravověrným“ Prostějovanem, když totiž přicházel na svět, v prostějovské porodnici se zrovna malovalo...