Říká se, že by se člověk měl vypravit někam hodně daleko, aby se v duši dostal co nejblíže ke svému domovu. Členové světoznámé rodiny Wichterlových sice úspěšně působí po celém světě, svůj původní domov, i když pouze „letní“, však už zhruba sto let mají ve Stražisku. O slavné historii obce spojené s výlety občanů Prostějova vlakem jsme hovořili v první části našeho obsáhlého rozhovoru, který jste mohli najít v minulém čísle, v té druhé dnešní se ještě více zaměříme na osobní příběh profesora Kamila Wichterleho (na snímku), který byl už od svého narození úzce spojen právě s nepřehlédnutelným rodinným sídlem nacházejícím se ve Stražisku Nutno podotknout, že ještě než jsme stačili dříve pořízený rozhovor pořídit, legendární první dáma Stražiska a maminka Linda v pátek 24. listopadu odešla bohužel do toho nejpůvabnějšího nebe…

* Vaše rodina je však spojována s letním sídlem, které stojí blíže k Malenám. Jak jej získala?

„Vila byla postaven v roce 1910, můj dědeček Karel si ji několik let pouze pronajímal. Teprve v roce 1928 ji definitivně odkoupil a opravil. Právě v ní se moji rodiči zasnoubili a ve Stražisku měli i svatbu. Tatínkovi bylo pětadvacet a mamince necelých jednadvacet. Když šla svatba z kostela, tak se udělal špalír, který jim zabránil jít dál, dokud se ženich nevyplatí. To bylo velice drahé, ale byla u toho velká legrace. O padesát let později slavili moji rodiče na místním národním výboru zlatou svatbu. A před šesti lety v naší vile maminka i s občany Stražiska oslavila sté narozeniny.“

* Vaší rodině byla znárodněná celá továrna Wikov. Jak je možné, že vám v padesátých letech komunisté nezabavili i vilu ve Stražisku?

„Zálusk na ni měli, uvažovalo se o tom, že v domě vznikne školka či učňovské středisko. Jenže problém byl v tom, že ona se na nic z toho absolutně nehodila. Nedá se totiž pořádně vytopit, přes zimu je prostě neobyvatelná. Její podstatnou část tvoří velká hala. Pouze ve třech místnostech stojí kachlová kamna, na která si stejně můžete sáhnout, i když je roztopíte. Navíc jsou tam velká okna. Můj syn se tam jednou pokusil s kamarády strávit Silvestra. Skončilo to tak, že v jedné místnosti kolem kamen měli spacáky a klepali se zimou.“

* I díky tomu váš otec tuto vilu nakonec uhájil…

„Ale jednoduché to neměl! Bylo to i díky tomu, že nebyl pouze chemický vědec. Za války vyvinul ve Zlíně u Bati silon. Po jejím skončení pak koordinoval výstavbu fabriky, ve které se silon ve velkém vyráběl. Bylo to v Žilině na Slovensku. Když bylo potřeba výrobu rozšířit, tak otec domluvil velké setkání ve Stražisku. Tehdy se sem sjeli různí mocní lidé z celé republiky. A do toho zrovna přišla komise s tím, že by nám tu vilu zabavili. Jenže před ní stály dva tatraplány z ministerstva. Takže členům okresní komise spadla čelist a snahy o zabavení definitivně ustaly.“

* O vilku Žerotínku jste ovšem přišli…

„S tou už jsme takové štěstí neměli. Většina letních domů lidí z Prostějova byla v padesátých letech zkonfiskována, takže původní majitelé v nich v nejlepším případě uhájili nějakou světničku, kterou mohli sem tam obývat. Později se něco z toho vrátilo v restitucích. Nám ovšem třeba továrnu znárodnili už v roce 1945, takže se nás to netýkalo. Díky tomu se aspoň nemusím starat o nějaké velké majetky. Ona ta vila stačí.“ (úsměv)

* Vlastníte vy sám vozidlo značky Wikov, které vyráběla továrna vašeho dědečka?

„Vozidlo Wikov jsme měli asi tak do roku 1953. Jenže pak otec za vybudování fabriky v Žilině dostal státní cenu. To bylo spojeno s finanční odměnou, za kterou si koupil škodovku. Wikovku jsme pak prodali. Ono nešlo o příliš komfortní auto. Bylo těžké, žralo spoustu benzínu, pršelo do něj a mělo spoustu dalších nectností.“

* Značku Wikov se však podařilo oživit vašemu synovci…

„Ano, Martin dnes vlastní strojařskou firmu v Hronově. Tehdy patřila krachující firmě ČKD, on si však našel dobrý artikl a pustil se do výroby převodovek pro elektrárny, lodě či těžní plošiny. A to celkem dobře vynáší. Pro radost si pak koupil ještě dvě sklárny. Co je důležité, tak to, že vykoupil ochrannou značku Wikov. Kromě toho sehnal i staré Wikovky, ve fabrice má síň, kde stojí minimálně tři auta opravená a naleštěná. Zhruba před deseti lety byl s jedním i ve Stražisku, když se tady konal sraz. Co se mě týká, tak já mám škodovku, která mi stačí.“ (pousměje se)

* Dnes je Stražisko proslulé zejména svým koupalištěm. Bylo tady už tehdy nějaké?

„V Zátiší bylo na potůčku vybudované malé koupaliště, které později zaniklo, protože se rozhodli, že postaví větší koupaliště pod rybníkem. Také jsme se koupali v rybníku, který byl ale hodně bahnitý. Když se slavnostně otevíralo současné koupaliště, tak byla pořádná zima a pršelo. Přesto můj otec trval na tom, že se při této příležitosti v něm musí někdo vykoupat. Ale nikdo se k tomu neměl. Takže on si v té zimě zahrál na kamikadze a v koupališti si po jeho otevření zaplaval jako první.“ (úsměv)

* Stražisko díky knize Život samé psaní Edvarda Valenty proniklo i do literatury. Četl jste jeho vzpomínky?

„Vím o nich. Nicméně četl jsem také knihu Rajský ostrov, kterou napsal spisovatel Jaromír John, který si rovněž pronajímal letní byt ve Stražisku. V té knížce vzpomíná, že jeho tatínek, který byl kupcem, jel někde v okolí a v lese ho přepadli loupežníci a on se jim ubránil. A pak dojel do vesnice Stražisko. A tam už nebyli loupežníci, ale hezké děvče, které si pak vzal za ženu.“ (směje se)

* Pro vaše rodiče byl důležitý tenis. Právě u něj se spolu seznámili a dlouhá léta jej ve Stražisku hrávali. A co vy, hrával jste jej někdy?

„To vám řeknu zcela přesně. Jako dítě jsem byl slabý chlapeček na rozdíl od mého o dva roky staršího bratra, který ze mě ve všech sportech dělal blbce. I proto jsem k tenisu v mládí nenašel kladný vztah. A když jsem vyrostl, tak jsem se věnoval spíše běhu, deset let jsem závodně běhal atletickou ligu. Tenisu jsem se ale spíše vyhýbal, protože když se to člověk nenaučí do deseti let, tak už to není ono.“

* Myslíte si, že jste ve Stražisku prožil své „zlaté časy“?

„Asi ano, ale člověk má vždy tendenci si minulost idealizovat. (pousměje se) Pravdou je, že se žilo jinak. Když jsem šel v šest hodin na houby, tak býval les plný. Strejcové a tetky v té době již sbírali větvičky na zimu a sekali trávu mezi stromy. Lesy byly nádherné a všude v nich rostly jahody... A za mladých časů mých rodičů se svítilo petrolejkami. Jako první měl elektrické dynamo mlynář pro svůj mlýn. A elektřinu vedl ještě do nedaleké hospody U Růžičků, kde byla jedna žárovka. Těžko tedy říct, co přesně jsou zlaté časy. Je to asi zkrátka přesně tak, jak to definoval spisovatel Jirotka ve svém Saturninovi: zlaté časy byly v době, kdy byl mlád náš dědeček…“

 

KAMIL WICHTERLE

* narodil se 11. října 1941 ve Zlíně

* stalo se tak v rodině tehdejšího chemika firmy Baťa

* od mládí miloval matematiku, chemii vůbec dělat nechtěl

* oo úspěchu v celostátním kole matematické olympiády mu uznávaný profesor Jarník doporučil, že pokud má smysl pro řemeslo, měl by jít na techniku, jeho otec mu ale doporučil Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT) v Praze, kde mu slíbil „spoustu matematiky“.

* na VŠCHT promoval v roce 1963

* kandidátskou práci v oboru Teorie chemické techniky obhájil v roce 1968 v Československé akademii věd na nynějším Ústavu chemických procesů

* na Akademii věd působil jako vědecký pracovník s hlavním zaměřením na výzkum procesů ve vysoce vazkých a nenewtonských kapalinách

* v roce 1997 přesídlil do Ostravy, kde vybudoval program Chemické a environmentální inženýrství na Fakultě materiálově-technologické. Tam stále přednáší

* během života si v oblasti svého výzkumu připsal 25 patentů

* jeho bratr Ivan Wichterle je rovněž vědcem v oblasti fyzikální chemie

* má 5 dětí a 14 vnoučat

zajímavost: coby vystudovaný chemik a zapálený matematik se podílel na výpočtech nejvhodnější odstředivé síly potřebné k výrobě kontaktních čoček, které vymyslel jeho otec Otto Wichterle, ve srovnání s ním byl zběhlejší v matematice a ovládal řešení nelineárních diferenciálních rovnic přibližnými metodami, k nimž využíval i tehdejší sálové počítače