Více než tři sta startů v nejslavnější lize světa, finále Stanley Cupu, extraligové tituly s Třincem a hned tři medaile z mistrovství světa. To je v krátkosti sbírka Lukáše Krajíčka (na snímku), který patří už dnes mezi sportovní legendy Prostějova. Ve městě, kde se narodil a vyrůstal, žije i po ukončení kariéry.

A jak sám zmínil, tak nad jinou variantou ani nepřemýšlel. Více než deset let žil přitom v USA či Bělorusku, ale nejvíce jej to vždy táhlo domů. Na ledě zažil nespočet úspěchů i zklamání, ale za tím vším se ohlíží s velkou radostí. Na svou kariéru má být proč hrdý. Ani po ukončení kariéry na milovaný sport nezanevřel a nejčastěji jej můžete vidět právě na zimním stadionu, kde působí jako asistent. Své bohaté zkušeností se snaží předávat mládežníkům, ale i mužům. Hlavním hnacím motorem je pro něj nyní syn Nikolas, který talent po svém otci podědil. A kdo ví, možná o něm brzy uslyšíme. Před Vánoci se v rozhovoru pro Večerník krátce ohlédl za svou bohatou kariérou. Nemohli jsme samozřejmě opomenout ani svátky, které ne vždy trávil právě doma. Přiznal, že na ty české nedá dopustit.

* Máte za sebou neuvěřitelnou kariéru. Měl jste vždy jasno, že se časem vrátíte do Prostějova?

„Tak nějak jsem s tím počítal, že se budu vracet domů. Mám tady rodinu, spoustu kamarádů a vždycky jsme se sem rádi vraceli, takže mě to do Prostějova vždy táhlo, nic se na tom nezměnilo. Ani jsem neuvažoval, že bych zůstával někde jinde.“

* Vy jste za oceán vyrazil už v 16 letech. Byla to i zpětně správná cesta?

„Stoprocentně. Nedokážu ani spočítat, kolikrát jsem se dohadoval s tátou, který tvrdil, že jsem šel příliš brzy, ale já jsem to tak nikdy neviděl. Bylo to pro mě samozřejmě složité, protože v šestnácti letech odejít z domu a mít možnost jim zavolat jednou za čtrnáct dnů na pět minut nebylo jednoduché, ale musel jsem se osamostatnit brzy. Myslím si, že mi to pomohlo nejen hokejově, ale i lidsky. Kdybych zůstal tady, tak by kariéra nemusela být až taková, takže i zpětně bych nic neměnil.“

* Více než tři sta zápasů v NHL asi hovoří za vše. Mě by ale spíše zajímalo, jaký byl pro vás premiérový duel v nejslavnější lize světa. Byla tam velká nervozita, nebo se člověk spíše těšil?

„Byla tam obrovská nervozita. Já ještě ke všemu přišel dopoledne pozdě na trénink, protože jsme podepisovali smlouvu na poslední chvíli, řešilo se to v Torontu před duelem. Hned jsem tak dostal výborné přivítání od všech. I když jsem hrál asi dvě minuty, tak na to vzpomínám rád, protože to byl neskutečný zážitek, ještě ke všemu v Torontu. To je pro mě super vzpomínka.“

* Dá se vůbec celkově porovnat vše okolo NHL s ruskou Kontinentální ligou, či extraligou?

„Je to jiný svět. V Americe je vše, co se týče servisu a všeho okolo, daleko jinde. Je to nejlepší soutěž na světě a podle toho to i vypadá. Už tenkrát to tak bylo. V Rusku se tomu snažili vyrovnat, ale když člověk porovná, jak vypadají obě země, tak to ani nejde. Některá města zkrátka nemají takové hotely, ani třeba stadiony. V NHL hrajete na stadionech pro dvacet tisíc lidí, tady jsou většinou daleko menší. Vše má ale něco, protože česká extraliga je zase super z pohledu fanoušků, kde se opravdu fandí. V Americe to berou lidi spíše jako společenskou událost, kromě tedy kanadských měst, kde je atmosféra lepší, ale i tak to nejde porovnat s tím, jak se fandí v Evropě. Je pak také rozdíl, zda se hraje základní část, nebo play-off. Pak už se to porovnat dá.“

* V sezóně 2009/2010 jste se přesunul do Philadelphie, kde jste si zahrál finále Stanley Cupu. Máte na to spíše pozitivní vzpomínky, nebo stále převládá spíše ta hořkost, že jste zůstal kousek pod vrcholem?

„Já jsem se na to vždy díval zpětně velmi rád a vždycky budu. Ta hořkost tam ale zůstane navěky, protože už jste od toho opravdu kousek a zůstane to ve vás. Já měl svým způsobem štěstí. Tampa mě vyměnila v polovině sezóny, jinak bych si k tomu ani nečichl. I teď cítím, že je to velká škoda, protože jsme byli jeden zápas a jednu branku od toho, abychom ten pohár zvedli nad hlavu, ale na druhou stranu to bylo něco nádherného se tam dostat. Přeji každému klukovi, co hraje hokej, aby si to jednou mohl zažít.“

* Než se dostaneme k návratu do Česka, jak náročné je to pro hokejistu i mimo hokej? Přeci jen porce 82 zápasů, do toho časté lety, časové posuny a mnoho dalšího.

„Tam se tolik netrénuje, což si myslím, že každý hráč vždy uvítá, protože raději hrajete, než trénujete. Tady se kolikrát týden trénuje, a pak se hraje jeden zápas. V Americe je to tak hodně na domluvě, protože když se třeba přelétávalo z východu na západ, tak nám trenér nechal dopoledne na dospání a šli jsme až na zápas, pokud nás tedy nechtěl trestat za špatné výkony. (smích) Ve většině případů to tak bylo hlavně o zápasech, pokud se hrálo třeba dvakrát během dvou tří dnů. Člověk je v tomto ale profesionál a nemohl si stěžovat, protože i ten celkový komfort a zázemí byly vždy nachystány, abyste byl perfektně připraven. Tady hrajete nejlepší soutěž světa, která je jen pro ty nejlepší, takže i tomu musíte něco obětovat.“

* Po finále Stanley Cupu následoval návrat domů. Co pro něj rozhodlo?

„Mně to tam zhořklo poté, co se stalo v Tampě, kde to nebylo ukončeno optimálně, ale tohle bych nerad dále rozváděl. Po sezóně jsem měl trošku jiné představy o nabídce na další ročník, což jsem nedostal, tak jsem se rozhodl, že se vrátím. Měl jsem toho už i trochu plné zuby a cítil jsem potřebu vrátit se domů. Poslední tečkou byla právě ta Tampa, kde jsem pak ještě další tři roky měl problém se podívat na zápas NHL. Zpětně toho ale vůbec nelituju, protože následující sezónu v Třinci jsem si užil ze všech nejvíc.“

* Ta skončila hned titulem. Lepší návrat domů snad ani přijít nemohl?

„Bylo to parádní. Byl jsem doma po tak dlouhé době a mohli se na mě pravidelně jezdit dívat rodiče, kamarádi, užíval jsem si to. Hrál jsem najednou daleko více, protože v NHL to bylo třeba deset minut na zápas, zatímco tady to bylo až ke třiceti minutám. Měli jsme super tým a skvělou partu. Že jsme to završili titulem, byla ještě taková třešnička na dortu za parádním rokem.“ (úsměv)

* Potom následovalo šest sezón v KHL, kde jste zůstal věrný Dinamu Minsk. Jaké máte odtud vzpomínky a jak se celkově podařilo vydržet v jednom celku na opačném konci světa hned šest sezón?

„Já jsem tam byl opravdu spokojený a rád na to vzpomínám. Sám jsem popravdě moc nevěděl, do čeho jedu, ale za mě je to krásné, čisté město. Samozřejmě to má i své nedostatky, které jsme ale my moc nevnímali, protože po hokejové stránce jsme měli halu pro patnáct tisíc lidí a pravidelně bylo vyprodáno, což byla paráda. Byl to trošku jiný svět než Amerika, ale rozhodně si nemám na co stěžovat.“

* Následoval opět návrat do Třince, kde jste byl u zrodu dynastie, která vládne poslední čtyři roky. Dokázal byste popsat, jak se tohle v klubu podařilo?

„Vše začíná od vedení, kde to vzali do rukou správní lidé, kteří to vedou stále. Utvořila se tam skvělá parta kluků, která chce vyhrávat, což je stále patrné. Nechci ty kluky všechny jmenovat, protože bych na někoho zapomněl, ale oni moc dobře vědí, jak hrát. Především, co všechno je potřeba pro to v play-off udělat, jak se přizpůsobit, trvale máte chuť vyhrávat. Někdo třeba může říct, že po titulu už není motivace jako před prvním, ale kdo to zažil, tak ví, jak si chcete takový úspěch znovu zopakovat. To je pak kolikrát daleko více, než když máte na soupisce jedno hvězdné jméno za druhým. Samozřejmě k tomu člověk potřebuje i štěstí, ale to nastavení je tam stále stejné. Díky tomu jsou fenoménem.“

* Nejde se nezastavit i u reprezentace. Vy jste byl třikrát na mistroství a třikrát z toho byla medaile. Proč vás nevzali častěji?

(smích) „Ne vždy se sešly všechny okolnosti, které jsou pro to potřeba. Někdy to nevyšlo v důsledku delší sezóny, jindy se zase jednalo třeba o drobné zranění nebo únavu, kdy jsem cítil, že bych nebyl schopný podat ideální výkony. Když to vztáhnu k těm třem mistrovstvím, tak to bylo hlavně o velkém štěstí, že jsem tam byl třikrát. Všechno se sešlo, jak mělo. Měli jsme skvělou partu a výborné hokejisty. Mně se tím splnil sen, protože hrát za svoji zemi je zase něco jiného než na klubové úrovni. Jen mě trošku mrzí, že to nevyšlo i na zlato.“

* Byl to i pro vás jiný pocit, když jste měl na sobě reprezentační dres?

„Je to něco jiného, protože reprezentujete svoji zemi a vždy jsem to bral jako něco navíc. Jako mladý jsem ani neměl možnost sledovat na denní bázi NHL, jak je to možné dnes, takže jsme se hlavně dívali právě na reprezentaci a měli jsme tam své vzory, které jsme chtěli kopírovat. I tím, že je to krátkodobý turnaj, tak je to specifické, protože v sezóně je na nějaké zaváhání čas, zatímco tady se musí sejít aktuální forma. V tom jsem měl opravdu štěstí, že si to tak třikrát sedlo.“ (úsměv)

* Sedíme spolu na zimním stadionu. Za chvíli jdete na trénink se synem Nikolasem. Jde v tátových šlépějích?

„Uvidíme. Musím říct, že talent má, ale bude potřebovat spoustu štěstí a dřiny, aby vůbec jednou něco dokázal. Kdyby se poštěstilo a zvládl toho ještě víc jak já, tak budu ten, co mu to bude přát ze všech nejvíc. V tuto chvíli mě hlavně těší, že ho to baví, naplňuje a rád se účastní každého tréninku a zápasu. Co bude dál, se uvidí, ale v tuto chvíli je zásadní, že tím žije.“

* Vím také, že občas vyrazíte i s dalšími kategoriemi. Vnímáte u dětí posun?

„Jsou tam často obrovské skoky, protože právě v těch mladších kategoriích se dokáží během pár tréninků hodně posunout. Ať už se jedná o bruslení, techniku, tak i práci s hokejkou. Já se jim snažím dát rady především z toho hlediska, co jsem sám zažil. Věřím, že jim to může do budoucna pomoct. Jen je škoda, že se současnou kapacitou nemohou na ledě strávit ještě více času.“

* Je to pro ně velký problém?

„Stoprocentně. Protože zde je plno neustále a je znát, že jediná hala je opravdu málo a alespoň tréninkový zimní stadion by tady velmi prospěl. Není to jen mužský a mládežnický hokej, kde dětí neustále přibývá, což je jen dobře, ale také hobby hokejisté, co by si šli rádi zahrát v rozumný čas, ale i krasobruslení. Teď je ta termínovka zaplněná moc a pro některé platí, že se na led není možné dostat. V tomto je tak další hala více než aktuálním tématem.“

* Často se objevíte i na ledě jako pomoc trenérům. Neláká vás tato možnost, že byste se tomu věnoval pravidelně?

„Já jsem to už několikrát řešil, ale zatím nechci. Moc dobře vím, že kdybych začal kdekoliv trénovat, tak už nebudu mít tolik času na děti. Když jsem ještě hrál, tak si moc dobře uvědomuju, že manželka fungovala kolem všeho a bylo to pro ni složitý. Patnáct let se starala o mě, zároveň o děti a dělala pro ně vše. Jak jsem skončil, tak přišla s tím, že by chtěla do práce, a já jí v žádném případě nechtěl bránit. Teď tak tyto povinnosti přešly na mě, snažím se dělat i trochu mámu a zároveň taxikáře. (smích) Jsem za to ale rád, protože s dětma teď můžu trávit hodně času a užíváme se navzájem. Jestli bych se ale jednou do něčeho pustil, tak to bude určitě u hokeje, protože už moc nepočítám, že by ze mě jednou byl nějaký extra podnikatel.“ (smích)

* Fungujete také jako asistent u mužů, kde máte na starost hlavně obránce. Poslouchají?

„Kluci dělají také velké pokroky. Na začátku roku tam byla řada zbytečných chyb, kterých se snažíme postupně vyvarovat, což na ledě vnímám. Když bych vzal poslední duel v Kroměříži, tak tam to bylo vidět zcela jasně, že jsme ušli kus cesty. Každý trénink a zápas navíc je pak posouvají dál. Hlavně jsou to kluci, kteří to hrají, protože je to baví. Na nic si nehrají a rádi poslouchají, takže i díky tomu se mi spolupracuje dobře.“

* Vás osobně to ještě neláká na led?

„Ne, to už v plánu nemám. (smích) Já jsem se celý život vyhýbal mantinelům a už to pro mě skončilo, na to se mám rád. Ze začátku jsem měl zvláštní pocity, když jsem nad nimi stál a dával jsem rady klukům, kteří jsou často starší než já. Ale i na to už jsme si asi všichni zvykli. Baví mě to, takže už zůstanu spíše u té role trenéra.“

* Blíží se Vánoce a vy jste strávil deset let v Americe a dalších šest let v Bělorusku. Převládají u vás české Vánoce, nebo jste si nějaký zvyk přisvojil?

„Jedině české a přes to nejede vlak. (smích) Ani z Ameriky, ani z Ruska jsme si žádné tradice nepřivezli, vždy jsme je slavili stejně jako u nás doma, když jsme byli děti. V Rusku se ani neslaví a my jsme nejednou na Štědrý den hráli, protože tam jsou svátky až v lednu. Je to i jedna z mála věcí, na kterou nerad vzpomínám. V Americe jsme zase měli vždy krátké volno, kdy dojeli většinou rodiče, pokud to jen trochu šlo. Vždy jsem si je parádně užil, protože jsem mohl chvíli trávit čas s těmi nejbližšími.“

* Ani v NHL ale volno není dlouhé. Dalo se nějak vše stihnout během krátkého období jednoho, maximálně dvou dnů?

„Museli jsme. Nikdy jsme to nenechávali na později. Dárky a štědrovečerní večeře se daly stihnout. Já si pak ani nepřipouštěl, že je toho času málo, protože jako profesionálovi je vám jasné, že sport a celkový produkt jsou v tu

 

LUKÁŠ KRAJÍČEK

** se narodil 11. března 1983 a v letošním roce oslavil kulaté čtyřicáté narozeniny

** bývalý profesionální hokejista

** nastupoval na pozici obránce

** od útlého věku se v něm projevoval velký talent

** v 16 letech se rozhodl opustit Českou republiku a zamířil do juniorské soutěže v USA

** v roce 2001 prošel draftem, kdy si jej jako 24. v pořadí vybrala Florida Panthers

** debut v NHL si odbyl 6. dubna 2002 proti Torontu

** v nejslavnější hokejové lize světa odehrál 328 utkání, ve kterých si připsal 72 bodů

** v roce 2009/2010 se v dresu Philadelphie Flyers dostal do finále Stanley Cupu

** o rok později slavil mistrovský titul v české extralize s Třincem

** dalších šest sezón přidal v KHL, kde nastupoval v dresu Dinama Minsk

** poté se znovu vrátil do Třince, kde přidal druhý titul a jednu stříbrnou medaili

** 13 utkání odehrál v juniorských kategoriích reprezentace

** dalších 31 jich přidal v dresu seniorské reprezentace

** zúčastnil se tří světových šampionátů a domů si vždy přivezl medaili (jednou stříbrnou a dvakrát bronzovou)

** kariéru ukončil kvůli zdravotním problémům v sezóně 2019/2020

** u hokeje i nadále zůstal, pomáhá mládežníkům hokejového SK Prostějov 1913 a zároveň je asistentem trenéra u mužů

ZAJÍMAVOST: Nejvíce se momentálně věnuje svému synovi Nikolasovi, který by rád šel v tátových šlépějích.