Říká se, že je lepší zemřít na nohou než umřít na kolenou. Nicméně ne každý toto „štěstí“ má a celá řada lidí se může kdykoliv dostat do stavu, který si nikdy předtím nepřáli zažít. Pomocníky a průvodci následnou strastiplnou cestou s vážným onemocněním jim pak bývají zaměstnanci prostějovské LDN, jež letos slaví 50 let od svého založení. Aktuálně přinášíme druhou část rozhovoru s jejím primářem Michalem Hlebem. Co stojí za nárůstem počtu dementních pacientů? Bývá občas na LDNce i sranda? A čím se liší lidé mající šanci se uzdravit od těch, kteří to už vzdali? Níže najdete odpovědi i na tyto otázky, které jednou mohou vstoupit do života každého z nás.   

 

* Jak jste se vlastně vy dostal k práci lékaře?

„Z mladické nerozvážnosti… Máma pracovala jako pediatr, v Prostějově se pětadvacet let věnovala miminkům, v nemocnici kdysi zakládala novorozenecké oddělení. Táta byl právník, rovněž se zabýval sociální a zdravotní oblastí. V osmnácti letech jsem tedy zvažoval, zda jít na práva, či na medicínu. Tenkrát jsem si řekl, že bych neměl žaludek být někde u soudu, a tak jsem šel na medicínu. Dnes to vidím trošku jinak. Když někdy vidíte v medicíně ty nechutnosti, tak vám to občas přijde horší, než kdybyste měl obhajovat nějakého vraha.“

* Nechutnosti jakého charakteru? Fyziologického, nebo morálního?

 

„Určitě morálního. Vzpomínám si třeba na případ paní, jež u nás ležela. Přišla pravnučka, vzala si její náušnice, přišla vnučka a vzala si její prstýnky. A přišla dcera a vynadala nám, že si už nemá co odnést… Někdy to také vypadá, že lidi ani tak nemrzí, že zemřel jejich blízký, ale to, že přišli o příspěvky, které na něho pobírali. Zažil jsem případy, že si díky příspěvkům udělali novou bezbariérovou koupelnu, nicméně o to, aby ji mohl pacient využívat, už moc nestáli. Naopak byli rádi, že zůstával u nás. A najdou se i takoví, kteří chodí na návštěvy za svými příbuznými pouze jednou měsíčně, a to v den, kdy mají výplatu důchodu.“

* Co vás tedy při této práci drží?

„Že můžete nějakým způsobem pomoci. Jisté je, že všechny a všechno nezachráníte, ale aspoň nějaké procento případů ano. Myslím, že jsem se to naučil a pořád mě ta práce i po třiceti letech baví.“