Chtěli byste profesionálně fotit akty? Pokud ano, pak nestačí být pouze skvělý fotograf se spoustou let praxe. Důležité je být také výborný společník, s nímž se každá žena cítí naprosto uvolněně. Jen tak jí pak nedělá problém odhalit před vámi nejen své tělo, ale i své starosti, přání a další aspekty vlastní osobnosti, které jsou pro dobrou fotografii neméně důležité.

Výjimečným fotografem i společníkem je nepochybně Jiří Steiger (na snímku). Třiačtyřicetiletý rodák z Klopotovic na Prostějovsku už téměř deset let provozuje svůj vlastní ateliér na Národní třídě v Praze, kterým prošlo více jak tři tisíce žen a dívek. Nikoliv náhodou se stal celkovým vítězem nejprestižnější přehlídky fotografických aktů v historii ČR, kterou před deseti lety uspořádal časopis Reflex. Nedávno se přes Večerník stal jedním z plejády fotografů, kteří budou letos v létě vystavovat v prostorách prostějovského muzea s věhlasným Janem Saudkem. A to byl již skutečně pádný důvod pro podrobnější rozhovor, který se rozhodně netočil pouze kolem fotografování. Jelikož bylo co povídat, přinášíme vám dnes jeho první část, na tu druhou se můžete těšit příště.

* Pocházíte z Klopotovic na Prostějovsku. Máte z dětství nějaký vizuální vjem, který se vám s odstupem času stále vrací?

„Nejstarší moje vzpomínka je asi ta, jak stojíme s tátou uvnitř na nějakém schodišti, a máma nám z nějakého okénka ukazuje nové mimino. Bylo to v porodnici v Plumlovské ulici v Prostějově. Byly mi tři roky a nikdo mi nechce věřit, že si to pamatuju. Pak jsme se se ségrou osmnáct let strašně nenáviděli a teď se máme rádi. Potom si vzpomínám, jak se mi na nějakém dětském dnu chtělo strašně čůrat. Naši mi řekli, že mám jít někam do přírody. Tak jsem šel doprostřed hřiště a tam počůral krabici, okolo které ostatní děti skákaly v pytlích. Všichni se smáli, jen já nevěděl proč. Ale ani z toho nemám noční můry. Ty mám jedině z podpažního ochlupení učitelek tělocviku na prvním stupni základní školy. Na druhém už jsme měli naštěstí učitele.“ (směje se)

* Dokážete si vybavit, co bylo na vaší první fotografii?

„Asi náš pes, možná kočka i králík, taky Škoda Felicia. Ta stará, ten krásnej kabriolet, ve kterém jsme teda bohužel pořád jezdili jen se střechou, asi abychom nevypadli. Pak ji táta za tři tisíce prodal a za sedm tisíc koupil ojetýho Trabanta Combi, ze kterého pak udělal traktor, s nímž doposud každý rok oře zahradu.“

* Jakou nejlepší radu jste ohledně fotografování dostal?

„Kdysi mi táta do hledáčku mého prvního foťáku nalepil kroužek, že prý to hlavní musí být na fotce vždycky uprostřed. Což je samozřejmě nesmysl, takže to vlastně byla naopak nejhorší rada. Naštěstí jsem se nikdy žádných doporučení moc nedržel, fotím, jak se to líbí mně. A pokud se to náhodou zalíbí ještě i někomu jinému, tak jsem samozřejmě jen rád.“

* Jedním z celé řady vašich nesporných úspěchů bylo vítězství ve velké soutěži fotografických aktů, kterou vyhlásil časopis Reflex. Co to pro vás znamenalo?

„Chvíli jsem se s tím vytahoval na svém webu, ale pak jsem to smazal, protože mi to přišlo hloupé. A znamenalo to pro mě paradoxně spíš odliv zákaznic. Začaly se bát objednávat, že prý jsem asi až moc dobrý a určitě fotím jen samé modelky... Jinak si toho ocenění samozřejmě vážím, bylo to ‚ve velkém stylu‘, kdy tomu Reflex věnoval asi dvanáct stran a kdy to opravdu byla asi nejprestižnější soutěž v kategorii aktů v České republice. Mimochodem jinou kategorii se mnou ten rok vyhrál další prostějovský rodák a můj kamarád Petr Sládek.“ 

 * Dříve než profesionální fotograf jste pracoval jako redaktor automobilového magazínu. Jak jste se k tomu dostal?

„Auta mě vždy bavila a práce v nějakém automobilovém časopisu vždy patřila k mým vysněným. Začal jsem nejprve psát o fotografování, měl jsem za sebou asi dvě stovky článků do časopisů Computer a Digifoto. Když jsem tak jednou v noci přišel domů ovíněn z nějakého večírku, tak mě napadlo rozeslat do všech automobilových médií stejný e-mail, že mojí stejně velkou zálibou jako fotografování jsou také auta a že jako dlouhodobý čtenář bych byl moc rád, kdybych mohl pracovat právě pro vaše periodikum...“

* Jak to dopadlo?

„Ozvali se mi hned ze tří časopisů, z nichž jeden byl ten paradoxně tenkrát u nás nejprestižnější, a sice Auto motor a sport. Hned jsem šel do trafiky si jedno číslo koupit, protože zrovna ten jsem nikdy nečetl, tak abych viděl, jak vůbec vypadá. Na pohovoru jsme si s mým budoucím šéfredaktorem celkem sedli, napsal jsem nějaký zkušební článek a vyšlo to... Celkem jsem v Auto motor a sportu strávil hezkých sedm let, během kterých jsem na služebních cestách několikrát obletěl svět. I s přestupy jsem napočítal skoro šest set letů, řídil přes tisíc aut, napsal stovky testů aut a cestopisů.“

* Proč jste toho nechal?

„Bylo to samozřejmě skvělé období, dokud nepřišly elektromobily, hybridy, tříválce, SUV, displeje... To, že to všechno už bude jen horší a horší, urychlilo mé rozhodnutí zanevřít na auta a vydat se cestou jen focení, které jsem v té době už měl také rozjeté. Věděl jsem, že dlouhodobě obojí zároveň dělat nejde.“

* Předpokládám, že nyní, kdy provozujete zavedený fotoateliér na Národní třídě v Praze, už jde vše jako po drátkách. Nicméně jak těžké bylo zpočátku si získávat důvěru žen a dívek k tomu, aby se nechaly vyfotografovat?

„Začínal jsem opatrně – nejdřív jsem fotil zdarma kamarádky, pak kamarádky kamarádek, dál kamarádky kamarádek kamarádek... No, a potom jsem si řekl, že si zkusím udělat web a na něj dám i nějaký ceník. A k mému nemalému překvapení mi skutečně začaly volat a psát úplně cizí holky a paní, že by se u mě také chtěly nechat nahé vyfotit, a dokonce mi za to i zaplatit. Všichni kamarádi si myslí, že mám prý práci snů... A jestli nehledám třeba osvětlovače, že budou u mě brigádničit klidně zdarma.“  (směje se)

* Je mi úplně jasné, že focení aktů není o kvantitě. Přesto ta je ve vašem případě skutečně úctyhodná. Máte alespoň přibližnou představu, kolik nahých žen pózovalo před vaším fotoaparátem?

„Představu mám naprosto přesnou, protože každá zákaznice má své pořadové číslo. Nedávno jsem překročil tři tisíce. Tváře už mi ale trochu splývají... Před časem jsem stál frontu na šatnu po nějakém koncertu a přede mnou se otočila holka: ‚Jé, ahoj, no to je náhoda, co tady děláš...?‘ a já: ‚Aaaahoj, se známe...? Jsem tě asi fotil...? Někdy minulý rok...?‘ A ona mi řekla: ‚Neee, přece včera...‘ Holky pak normálně někde venku přece jen vypadají trochu jinak, než jak si je já pamatuju nahé v ateliéru.“

* Pro mnohé to zní absurdně, ale ženy vám skutečně platí za to, že se před vámi mohou svléknout. Jaké největší úskalí naopak má vaše profese?

„Mnozí si myslí, že úskalí je v tom, že musím fotit zákaznice velmi rozličných postav a rozličného věku. Já v tom ale absolutně žádný problém nevidím, téměř všechna focení probíhají v naprosté pohodě, skvěle pokecáme, popijeme víno, pořešíme život… A k tomu tak nějak mimochodem vzniknou hezké fotky. Vůbec neplatí, že modelce musí být osmnáct a musí mít padesát kilo. Věkový průměr mých zákaznic je spíš zhruba pětatřicet let, běžně ale fotím třeba i padesátnice.“

 * Stává se často, že partneři vašich zákaznic chtějí být přítomni focení. Umožňujete jim to, nebo se tomu snažíte nějak vyhnout?

„Nemám s tím problém, naopak. Často je o to větší sranda, pokud zákaznice přijde i s partnerem. Ten na začátku vždy tvrdí, jak se rozhodně bude jen dívat, ale nakonec po nějaké té skleničce z toho stejně většinou vzniknou i jejich hezké společné fotky.“

* Jste nepochybně člověk, který se neustále snaží objevovat něco nového. Je vůbec možné, aby se jakási rutina nevkradla i do vaší bezpochyby atraktivní profese?

„Každá zákaznice je jiná, tak i proto je každé focení jiné … a pořád mě to baví!“ 

 

JIŘÍ STEIGER

* narodil se 14. března 1978 v Prostějově

* v roce 1996 maturoval na SPŠ Prostějov

* po škole hned v 18 letech odjel do Prahy, kde nejdříve krátce pracoval jako automechanik

* po roce jej náhoda zavála do vydavatelství odborné lékařské literatury, kde strávil šest let nejprve v pozici grafika a později vedoucího

* během této doby začal také psát pro časopisy Computer, Digi a Digifoto

* v letech 2005 až 2011 pracoval jako redaktor a fotograf časopisu Auto motor a sport

* v roce 2011 začal naplno provozovat svůj vlastní fotoateliér    

* je ženatý a zatím bezdětný

* mezi jeho záliby patří focení, cestování, auta, hudba, kola, kočky, divadla a jiná kultura, zábava a hlavně život...

zajímavost: během sedmi let, kdy pracoval pro časopis Auto motor a sport, na služebních cestách několikrát obletěl svět, i s přestupy celkem napočítal skoro šest set letů a záliba v cestování jej neopouští ani poté, co se oženil, s manželkou tráví na cestách skoro každý víkend.

 

Druhý díl exkluzivního rozhovoru najdete v tištěném vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, které vychází v pondělí 10. května