Připsala si mediálně sledovaný primát, když jako první z prostějovských volejbalistek prodělala koronavirus. Dvacetiletá blokařka VK Petra Kožoušková jej však bez problémů překonala a hned po skončení karantény se uzdravená zapojila do společné venkovní přípravy svého týmu. Našla si čas i na zodpovězení několika otázek.
* Víte, kde jste ke covidu přišla?
„Právě že vůbec ne. Já skoro nikam nechodím a nikdo z blízkých nebo známých, s kým jsem přišla do styku, koronavirus neměl. Takže jsem ho asi chytila nejspíš někde v obchodě...“
* Jak onemocnění probíhalo?
„Dostala jsem rýmu, kašel a teplotu, přestala mít čich, hodně se potila a byla unavená. Protože rodiče chodí do práce, musela jsem na koronavirový test a vyšel mi pozitivní výsledek. Hned jsem šla do karantény a zavřená ve svém pokoji musela být deset dní. Samotná nemoc trvala přibližně týden s takovým středně těžkým průběhem, nic hrozného.“
* Rodiče se od vás nakazili také?
„Je to zajímavé, ale ne, ačkoliv jsme nějaké tři dny před zjištěním covidu u mě trávili spolu v jednom bytě. Přesto to nechytili, ani nikdo jiný, s kým jsem se předtím potkala. Aspoň něco.“
* Jaký byl po uzdravení návrat do přípravy?
„Snažila jsem se zvládnout všechny tréninky s holkama a naštěstí to šlo docela dobře. Akorát se cítím víc unavená než obvykle, žádné jiné následky na sobě nepociťuju. Hlavně jsem ráda, že můžeme trénovat společně v jednom týmu, i když zatím jen venku.“
* Co pro volejbalistku znamená tak dlouhé období bez klasické herní přípravy i zápasů uprostřed rozjeté sezóny?
„Samozřejmě je to hodně nepříjemné, chybí nám hlavně práce s míčem. Můžeme makat pouze na kondici a forma, do které jsme se předtím od konce července dostávaly, pomalu mizí. Nejhorší navíc je, že vůbec nevíme, jak dlouho tohle bude ještě trvat a kdy se vrátíme do normálu. Až k tomu konečně dojde, ocitneme se vlastně znovu na začátku, jako bychom zase startovaly letní přípravu. A přitom se od nás budou co nejdřív vyžadovat co nejlepší výkony.“
* Máte svůj odhad, kdy by mohly být vládou ČR umožněny normální tréninky v hale, případně soutěžní duely?
„Tohle se těžko odhaduje, ale myslím si, že normální přípravu uvnitř nám snad dovolí nejpozději během prosince. A utkání? Podle mě bohužel ne dřív než po Vánocích, po Novém roce.“
* Do Prostějova jste zamířila letos v lednu ze Šlapanic u Brna. Překvapil vás zájem z VK?
„Ano, překvapená jsem byla – a hodně. Se Šlapanicemi jsme hrály jen první ligu juniorek, navíc premiérovou sezónu po postupu z krajského přeboru. Proto jsem vůbec nepočítala s tím, že by o mě mohl být zájem z takového klubu, jakým je Prostějov. Samozřejmě jsem z přestupu měla radost, šla za vyšší kvalitou.“
* Jak probíhala adaptace?
„Hlavně ze začátku to nebylo lehké, musela jsem si zvykat na mnohem větší tréninkové nároky v novém prostředí. Ale postupně se mi to myslím nějak dařilo a dostávala jsem se do toho.“
* V létě pak následoval přesun do ženského áčka. O tomhle jste dopředu věděla?
„Ano, řekl mi to už během jara pan Čada, že se mnou počítají do A-družstva žen. Během půl roku šlo o velký skok z první ligy juniorek do nejvyšší soutěže dospělých, proto si takové důvěry hrozně moc vážím. A snažím se na sobě při každém tréninku poctivě pracovat, abych se parťačkám v týmu výkonnostně přibližovala. Strašně mě baví tahle cesta za vlastním zlepšováním, dostala jsem velkou příležitost.“
* V Prostějově jste tedy spokojená?
„Určitě jo. Dostala jsem tady byt, kde bydlím přes týden, a na víkendy jezdím domů do Brna. Zvyknout si v Prostějově mi hodně pomohla dobrá parta, kterou s holkama máme. Když ještě neplatila omezení kvůli koronaviru, tak jsme ve volném čase zašly společně do města, udělaly si pohodu. I proto se tu cítím fajn, máme skvělý kolektiv. Teď jen zbývá, abychom opět mohly dělat to, co máme nejradši – hrát volejbal.“
