Je to zvláštní. Coby sportovci mu hrálo vše do karet. Byl považován za supertalent českého sportu, v sedmnácti se stal nejlépe hodnoceným brankářem české nejvyšší fotbalové soutěže. Navzdory předpokladům se mu přestalo dařit, byl netrpělivý, putoval z klubu do klubu a jen těžce se hledal. Skutečně se našel až po návratu do Prostějova.
A to navzdory faktu, že v našem městě mu snad kromě rodinného zázemí do karet nehrálo téměř nic. Na vlastní pěst zde začal provozovat galerii s uměním Bašta a asi málokdo předpokládal, že mu to vydrží delší dobu. Navzdory tomu Jindřich Skácel (na snímku) projevil neobyčejnou dávku zarputilosti, která mu coby sportovci chyběla. Po deseti letech se již etabloval jako úspěšný obchodník s uměním a kromě toho má za sebou několik podařených a oceňovaných výstav. Dalším vrcholem bude nepochybně přehlídka díla Jana Saudka, kterou připravuje ve spolupráci s prostějovským muzeem. Slavnostní vernisáž je na programu už tento čtvrtek 3. června
* Dobře si vzpomínám, jak jste před deseti lety začínal s provozováním galerie v Baště. Byl na vás vidět nesmírný zápal, na druhou stranu bylo jasné, že se pouštíte na tenký led. Živit se prodejem umění na relativně malém městě mohl někdo považovat za sci-fi. Na rozdíl od jiných jste však u toho vydržel už celou dekádu a inicioval řadu často velmi podařených výstav. Čekal jste vy sám, že vydržíte tak dlouho?
„Upřímně řečeno ani ne. Vlastě mě to dost překvapilo, obzvláště když si uvědomíte, že životnost galerií není příliš velká. Mojí první výstavou tehdy byla přehlídka děl prostějovského sochaře Jana Třísky v Baště. V té době bych nikdy nevěřil, že za deset let budu uvádět expozici Jana Saudka, který pro mě představuje určitý vrchol kumštu u nás. Uběhlo to neuvěřitelně rychle, ale byla to moc zajímavá cesta, která se pořád někam vyvíjí.“
* S fotbalem jste sekl už v jednatřiceti. Na jednu stranu to bylo velice brzy, na druhou stranu jste byl ještě dost mladý na to, abyste mohl začít naplno od začátku. Jak jste se dostal právě k výtvarnému umění?
„Od osmnácti let jsem sbíral grafiky i obrazy, v Praze i ve Zlíně jsem často chodil do muzeí i galerií, takže jsem k tomu měl dlouhodobě nějaký vztah. V té době jsem navázal kontakt s Dušanem Kamzíkem, který už byl z dlouholetého provozování galerie v Baště unavený. Vzpomínám si, jak jsme v sobotu společně galerii znovu otevřeli a on v neděli zemřel... To určitě nebyl vůbec dobrý začátek. Navíc po jeho smrti jsem do toho spadl sám a musel se učit plavat.“
* Pomohl vám v tomto dalším směřování nějak právě sport?
„Něčím určitě ano. Už jen tím, že jsem byl mezi lidmi alespoň trochu známý. Ačkoliv už deset let dělám galerii, tak mě lidé pořád mají zapsaného hlavně jako fotbalového brankáře. Tím chci všem mladým sportovcům vzkázat, že není úplně špatné být třeba i takovou minihvězdou, jakou jsem byl já. Fotbal je obrovský fenomén, a pokud v něm alespoň něco málo dokážete, lidé to hned tak nezapomenou. Ze sportu jsem si pak hlavně do života odnesl určitou disciplínu a dotahování věcí do konce. Je třeba si uvědomit, že stejně jako zápas je pouze vrcholem ledovce, který začíná u tvrdého každodenního tréninku, tak i výstava nezačíná a nekončí vernisáží. Je kolem ní spousta práce, kterou si většina lidí vůbec nedokáže představit, ale bez které by to prostě nešlo.“
* Byl jste schopný se zpočátku jako galerista uživit?
„Vůbec ne. Prvních pět let provozování galerie negenerovalo vůbec žádný zisk. Byl jsem vyloženě prodělečný a žil ze svých úspor. Po přesunu z Bašty do nových prostor na náměstí Sv. Čecha, které patří mé rodině a kde tedy nemusím platit nájem, se vše obrátilo k lepšímu. To byl opravdový bod zlomu. Klientela se ustálila, lidi začali nakupovat umění, naučili se sem chodit. Důležité bylo, že se vytvořila skupina zhruba pěti stálých zákazníků, kteří mě podrželi. Dnes se tím stoprocentně živím a je to moje plnohodnotné zaměstnání, které velmi dobře funguje i v současné korona době.“
* Myslím, že zejména zpočátku vám mnoho lidí nedůvěřovalo...
„Tak to bylo a trvalo dlouho, než se to změnilo. Navíc jsem se musel naučit ty věci prodávat. To se mi v Baště moc nedařilo, ale postupem času lidé uvěřili tomu, že umění je dobrá investice. Nyní za mnou chodí čím dál víc klientů s tím, že penězům už moc nevěří a nemovitosti jsou zase drahé, takže právě umění je pro ně ideální způsob, jak zhodnotit své úspory a zároveň si tím třeba zútulnit byt.“
* Jak k tomu přispívají výstavy, které jste dělal pro veřejnost?
„Člověk se možná trochu zviditelní, nicméně opravdu to není o prodeji, naopak člověk na tom tu více, tu méně prodělá. Ale přesto se do toho pouštím moc rád. Beru to jako způsob, jak se Prostějovu revanšovat za to, že tady můžu působit.“
* Domníváte se, že proděláte i na výstavě Jana Saudka?
„Dá se to předpokládat, ale výsledek se teprve uvidí. Faktem je, že udělat výstavu světově nejznámějšího českého fotografa v Prostějově není vůbec levná záležitost. Na druhou stranu už nyní se mi ozvalo několik lidi, kteří by si na ní chtěli nějaké Saudkovo dílo koupit. To nebývá vůbec obvyklé a dá se z toho odvodit, že o expozici bude opravdu velký zájem.“
* Jan Saudek je hodně známá a zároveň rozporuplná osobnost. Čím je právě pro vás?
„Pro mě je to takový český Andy Warhol. Obě tyto osobnosti spojuje výstřední chování i životní osudy. Jan Saudek o sobě sám říká, že co se týče rodinného stavu, tak je zároveň vdovec, ženatý, rozvedený i svobodný. Tohle vše on v sobě má a myslím, že jej to dobře charakterizuje. Zároveň je to asi nejznámější výtvarný umělec u nás a jediný člověk, o němž byl natočen film ještě za jeho života. Nelze se divit, vždyť má taky za sebou čtyři stovky zahraničních výstav! To je naprosto neuvěřitelné množství, které u nás nemá obdoby.“
* Dostat podobného autora do Prostějova určitě není nic jednoduchého. Jak se vám jej podařilo přesvědčit?
„Před rokem se mi ho podařilo poprvé zkontaktovat a nabídnout mu, že společně vytvoříme něco mimořádného. Od začátku jsme hovořili o tom, že bychom to udělali jako poctu Janu Saudkovi, o niž by se postarali kvalitní regionální fotografové. To se mu velice líbilo a jsem rád, že se to ve spolupráci s Večerníkem podařilo realizovat. Všechny fotografie i vzkazy, které u vás vyšly, jsem mu posílal a on to kvitoval opravdu s velkým nadšením. Svoji roli sehrál i fakt, že v Prostějově dosud nikdy nevystavoval. Řekl tedy, že má rád premiéry a že do toho tedy půjde.“
* Za těch deset let, kdy se výtvarnému umění věnujete naplno, jste o něm nepochybně získal velký přehled. Jsou na Prostějovsku autoři, kteří dosud nedosáhli takového ocenění, jakého by si zasloužili.
„Určitě! Na tomto místě bych jmenoval alespoň dva. Tím prvním je můj kamarád a vrstevník Milan Kubeš, který je akademicky školeným malířem, nicméně aktuálně se v Mostkovicích živí jako tenisový trenér. To je podle mě člověk, který sice není úplně průbojný, nicméně jeho dílo je nejen velice kvalitní, ale i líbivé. A určitě má velký potenciál, že jednou bude mít vysokou hodnotu. Tou druhou je prostějovská sochařka Hana Wichterlová, která za svůj život moc věcí neudělala, naštěstí řada z nich je tady v prostějovském muzeu. Lidé obvykle znají jejího bratra Ottu, který byl vynálezcem kontaktních čoček, nicméně i Hana Wichterlová byla coby výtvarnice podle mě na skutečně světové úrovni. Faktem ovšem je, že ty její jemné a špičkově provedené věci nejsou pro každého úplně snadno uchopitelné.“
* Jak těžké je realizovat velkou výstavu právě v Prostějově?
„Město Prostějov mě podporuje. Nedostávám tedy nějak vysoké částky, ale radnice mi vždy něčím přispěla. Kromě toho musím říct, že zdejší muzeum má jedny z nejkrásnějších výstavních prostor na Moravě. A to jsem tady poctivě sjezdil snad všechny galerie. Výhodou je i to, že se tu utvořila skupina zhruba stovky lidí, kteří o umění mají skutečný zájem. Navíc sleduji, že jich pomalu přibývá stejně jako investorů, kteří jsou ochotní do artefaktů vložit peníze. Takže podmínky zde nejsou vůbec špatné.“
* V čem byste naopak viděl dosud nevyužitý potenciál?
„V tomto ohledu musím zmínit budovu prostějovského zámku, kde sídlí městská galerie. Jsem přesvědčen, že by mohla mít mnohem vyšší úroveň. Pokud by to dostal na starost člověk, který by se o vše pořádně staral a zajistil by, aby se tam stále něco dělo, tak by to znamenalo velký posun pro celé město. Myslím, že i díky kavárně by se tam velice rychle mohla vytvořit komunita lidí, kteří uměním žijí. Nad tím by se lidé na radnici měli zamyslet.“
* Je mi jasné, že výstavou Jana Saudka vaše aktivity nekončí. Co právě nyní připravujete?
„Už jsem domluvený na výstavě sochaře Olbrama Zoubka, o jehož sochy je mezi lidmi stále vzrůstající zájem. Jeho ženou byla sochařka Eva Kmentová, podařilo se mi domluvit s jejich dcerou na tom, že v horizontu dvou let bude v našem městě velká výstava obou těchto umělců. Už se na to těším, ostatně lidé v Prostějově Zoubka dobře znají i díky velké soše, která je umístěna ve foyer prostějovského divadla a původně byla určena pro kašnu na Pernštýnském náměstí.“
* Máte nějakou dlouhodobější vizi? Co byste chtěl mít hotové v horizontu příštích deseti let?
„Sám o tom nyní hodně přemýšlím. Po vernisáži Jana Saudka mám naplánovanou pouť do Santiaga de Compostela. Půjdu tu nejkratší trasu z Portugalska, i tak na mě čeká 250 kilometrů pěšky. Vyrazím na ni buď sám, nebo s manželkou. Samého mě zajímá, co mě právě během tohoto putování napadne. Už nyní mohu říct, že bych určitě rád pokračoval v provozování galerie. Kousíček od ní se nachází jediná židovská modlitebna na Moravě, jíž jsem se stal rovněž majitelem. Velice rád bych ji zrekonstruoval a přesunul galerii tam. Jsou tam moc krásné prostory, má to svůj kulturně spirituální přesah a dává to i logiku mého spojení s Prostějovem coby Hanáckým Jeruzalémem. Jenže to nepochybně bude velmi náročné ať už finančně, tak i legislativně. Takže jsem zvědavý, zda se to do těch deseti let podaří...“ (pousměje se)
JINDŘICH SKÁCEL
* narodil se 3. listopadu 1979 v Prostějově
* studoval na SOŠ Podnikání a managementu v Boskovicích
* odmalička se věnoval fotbalu a stal se brankářem
* již v 17 letech se prosadil do kádru prvoligové Sigmy Olomouc a stal se nejlépe hodnoceným gólmanem nejvyšší soutěže
* o rok později chytal v Poháru UEFA mimo jiné ve dvou utkání proti Olympique Marseille
* následně přestoupil do Slavie Praha, kde se však neprosadil dle představ
* na zkušenou se vydal dokonce i do Brazílie, dále chytal českou nejvyšší soutěž za 1. FK Drnovice a 1. FK Příbram
* nastoupil v celkem 53 prvoligových utkáních, šestnáctkrát vychytal nulu a v nižších soutěžích hrál mimo jiné za Vlašim či Zlín
* v roce 2011 převzal po Dušanu Kamzíkovi galerii v Baště prostějovských hradeb ve Školní ulici
* po pěti letech se přesunul do prostoru na náměstí Sv. Čecha v blízkosti OC Zlatá brána, kde dosud provozuje svoji malou galerii a čile obchoduje s uměním
* v Prostějově se mu mimo jiné podařilo zorganizovat výstavu děl americké ikony Andyho Warhola či Vladimíra Franze, velké uznání se dostalo i expozici Fotbal to je hra! Jež byla nominována na kulturní událost roku 2019 Olomouckého kraje
* je ženatý, s manželkou Barborou měl svatbu v roce 2010 a společně vychovávají dcery Lilianu (10) a Sofii (8)
* mezi jeho záliby kromě výtvarného umění patří stále i sport, donedávna nastupoval v útoku fotbalistů Čech pod Kosířem a mezi jeho idoly patřil Diego Maradona
zajímavost: dodnes si pamatuje, že v jeho svatební den 10. června 2010 zvítězila na MS ve fotbale Argentina nad Srbskem 6:1, při výročí těchto událostí tak má hned dvojnásobný důvod k oslavám...
