Bronislav Khýr : „Mlaďoši? Někdy mi zkouší vykat“

: Michal Sobecký; 19. srpen 2021; Zobrazení: 1026

Aktualizováno

Bronislav Khýr : „Mlaďoši? Někdy mi zkouší vykat“

Nikdy není pozdě začít. A výmluvy na věk nebo nedostatek času? Jen prázdná slova! Ukázkou toho, že i v pozdějším věku sportovce se dá mnoho dokázat, je příběh Bronislava Khýra (na snímku). Prostějovan se před devíti lety dal – coby pětatřicátník - na běhání. A záhy se ukázalo, že to byla dobrá volba, k poctivému tréninku totiž přidal tolik potřebné nadšení a výsledkem byla účast na Zlaté tretře i zisk rekordu pro vlastní veteránskou kategorii! A nezastavil jej ani koronavirus, byť mu znemožnil závodění, a tedy porovnání s konkurenty. Mezi ně přitom nepočítá zdaleka jen své vrstevníky, ale také o generaci mladší běžce. Pokud by přitom jen pomýšleli na to, že by vysokého atleta pro nějakou tu šedinu či vrásku navíc podcenili, vzápětí by je tento nadšenec přesvědčil, že to nebyl vůbec rozumný přístup.

* Začal jste pravidelně běhat až před zhruba devíti lety. Jaké to bylo? Odhodlával jste se dlouho?

„Na základní škole jsem chodil do atletické třídy a přípravy na dnešní škole Jana Železného. Takže já jsem tu atletickou průpravu měl. Pak, když jsem šel na střední školu, jsem to zabalil. Popravdě to zabalili skoro všichni, je to takové to období, kdy má prostě člověk jiné zájmy. Následně jsem se ale dostal k volejbalu a občas jsem si šel zaběhat. Párkrát jsem si šel vyzkoušet i triatlon…“

* Ale závody jste ještě tehdy nezkoušel?

„Ne, na běžecké jsem nechodil třeba vůbec. Ale věděl jsem, že na to mám pořád postavu, neměl jsem třeba dvacet kilo navíc. Ze začátku to pak bylo horší, ale člověk se do toho dostane.

* Kdysi jste se nechal slyšet, že jste začal běhat právě v tom boomu, kdy se stal pohyb pravidelnou součástí pořádné ekipy Čechů. Co přesně ale bylo pověstnou poslední kapkou?

„Vzpomínám si, že tehdy všichni kluci mluvili o olomouckém půlmaratonu. A že tam museli běhat dvě hodiny… A já na to, že na to nemusím trénovat. (smích) Zaběhám, potrénuji třeba půl roku a jdu tam. Tak jsem začal na podzim trénovat a pak na přelomu jara a léta se zúčastnil toho půlmaratonu. Ještě předtím jsem si dal nějaké závody. Třeba můj úplně první byl Silvestrovský běh, který se koná okolo hvězdárny v Prostějově. Tam jsem skončil asi desátý, ale úplně vyšťavený, protože jsem ještě neměl tolik natrénováno ze začátku. Bylo to nejdřív hodně těžké.“

* Silvestrovský běh je ale závod, který vás provází až do dneška?

„Ano, když je čas, tak jdu. Teď jsme tedy byli na horách, tak to jsem nebyl. Když ale jsem zrovna v Prostějově, tak jdu vždy.“

* Jakou máte tréninkovou morálku? Musíte se třeba někdy nutit do toho, abyste vyběhl?

„No já už to mám tak, že jsem na to zvyklý. A prostě šestkrát týdně si jdu zatrénovat. A mám navíc kouče Pavla Nováka, se kterým řeším tréninky. V neděli nebo v pondělí mu tedy napíšu, co jsem odběhal za uplynulý týden, a on mi naopak napíše plán na ten další. A podle toho jedu. Když se zraním nebo jsem nemocný, tak netrénuji. Ale jinak co mi napíše, to si uběhnu.“

* Běhání je hodně o dýchání, o plicích a o tom, jak dobře využít jejich kapacitu. Zkoušel jste s dýcháním nějak experimentovat?

„Dýchání jsem bral jako přirozenou věc. Pak jsem ale zjistil, že to dělám špatně. Myslel jsem si, že mám dýchat do plic a zatahoval jsem moc břicho. A jednou jsem byl na kurzu, kde se předvádělo, jak na rozvoj běhu. Bylo mi právě řečeno, že dýchám strašně moc do plic a břicho mám zadržené. Přitom tam by měl člověk dýchat více. Ze začátku jsem tedy styl neměl kdovíjaký, teď je už ale za ty roky lepší. (pousměje se) Jednou jsem ale zkoušel i kyslíkový stan. Myslel jsem si, že mě to raketově posune někam, ale není to tak. Nechal jsem si udělat rozbor krve, spal jsem dva měsíce v kyslíkovém stanu, i s manželkou. Ta z toho byla hotová. (směje se) A po dvou měsících jsem si nechal udělat znovu rozbor krve, abych věděl, kolik mám červených krvinek. Platí: čím víc, tím líp. Jenže za ty měsíce se to vůbec nezlepšilo, bylo to úplně stejné.“

* To trochu demotivuje…

„No hlavně manželka se ptala, jestli jsem normální, spala tam přece se mnou a teď zjistila, že to nemělo žádný vliv. (usměje se) Protože člověk se v tom stanu hůře vyspí, má méně vzduchu, méně kyslíku. U toho jsem tedy zjistil, že to pro mě nemá žádný smysl.“

* Nyní už máte za sebou spousty závodů, včetně Zlaté tretry. Je ale nějaký úspěch, kterého si obzvlášť vážíte?

„Loni mi bylo pětačtyřicet let. I veteráni mají různé rozřazovací tabulky, podle kterých se určují i rekordy. V minulém roce kvůli koronaviru žádný závod nebyl, snažil jsem se tedy alespoň překonávat rekordy, veteránské samozřejmě. (úsměv) Některé jsou skvělé, jiné trošku horší. A třeba jak jsem byl na Zlaté tretře, tak jsem udělal veteránský rekord. To byl dobrý, rychlý běh, na patnáctistovce dal rekord pod 4:02 minuty. Nejlepší český výkon jsem zlepšil o deset sekund. Ono když běžím s veterány, tak je to pomalé. Já jsem tam nejmladší a musím tahat tempo sám.“

* To je hodně slušné...

„Ano. A i ten čas byl suprový. Veteráni si to i různě přepočítávají. Když se to tedy srovná v různých kategoriích, tak to byl super čas. V závodě jsem byl devátý. Jezdím přes veterány na různé republikové akce. Byl jsem i na mistrovství světa a před dvěma lety na evropském šampionátu v Benátkách. Tam jsem byl na patnáctistovce druhý, i když jsem byl v kategorii nejstarší.“

* Je pro vás důležité mít se na dráze koho držet a držet si tak tempo?

„Ano, je to lepší. Když vidíte Diamantovou ligu, jak tam mají své vodiče, je to hned něco jiného. Pro mě je lepší běžet s kluky. Jsem v AC Prostějov a jezdíme na druhou ligu, kde běháme závody na dráze. Jsem tam prakticky nejstarší a běhám s mladými borci, přitom oni jsou zhruba na mé úrovni, mám se tam tedy s kým srovnávat.“

* Ti mladí na vás asi koukají, že?

„Ano, někdy mi vykají. (rozesměje se) Řeknou dobrý den, já na to ahoj. Ale teď už mě znají.“

* Tady v Česku máte nějaké oblíbené podniky?

„Chodím rád třeba na memoriál Josefa Odložila, který se koná v Praze a jsou tam nejepší čeští běžce Maslák a spol.. Pro veterány je tam připravená patnáctistovka. Běží tam všichni dohromady, patnáct až dvacet lidí, čas se přepočte podle koeficientu a určí se výsledek. Byl jsem dvakrát první a jednou druhý.“

* Zmínil jste, že závody loni nebyly. Nevyrazil jste aspoň do zahraničí?

„To jsme nakonec nejeli, všechno se zrušilo. Na závodech veteránů jsou lidi od pětatřiceti let nahoru, ale taky osmdesátiletí. Takže oni nebudou riskovat pozvání těch starších, aby nebyl problém. Letos ale plánuji jet v říjnu na mistrovství Evropy v Portugalsku. Snad to nezruší…“

* Ovlivnil nějak koronavirus způsob vašeho tréninku?

„To bylo stejné. Běhal jsem sám, což zakázané nebylo. Akorát v dobu, kdy to bylo nejvíce v televizi, člověk netrénoval tak tvrdě. Měl to jako pohodu, takový klid, aby zbytečně neoslaboval imunitu. Ani žádný závod nebyl.“

* Měl jste kvůli tomu problém s motivací?

„Přes zimu jsem chodil na lyže, což bylo parádní. Motivace ale trošku klesla, to je fakt. Zase jsem si ale odpočinul, měl jsem pohodu, nemusel jsem stresovat kvůli nějakým závodům.“

* Co byste poradil lidem, kteří by rádi začali běhat, ale zatím se k tomu nemůžou dokopat?

„Nejdůležitější je pravidelnost. Když budu chodit třikrát za týden a pak měsíc nepůjdu, tak je to zbytečné. Nebo to skloubit s jiným sportem, protože každý nemůže běhat, každého to nebaví, nebo na to nemá fyzické předpoklady. Ať zkusí tedy kolo, chůzi. Přijít na to, co člověku nejvíce vyhovuje. Mně nejvíce vyhovuje běhání. Jako doplněk k jinému sportu je to paráda.“

* Je nějaký terén, který vám osobně nejvíce vyhovuje na běhání?

„Pro mě je ideální běhat rovinu, asfalt nebo dráha. Nechci kopce, to mi nejde, jak jsem dlouhý, tak mi to nevyhovuje. Proti klukům, kteří jsou malí, lehcí, nedokážu je v kopcích porazit. Na rovině je třeba porazím v pohodě, ale v kopcích to mám horší. Pro mě jsou nejlepší také kratší vzdálenosti 1500 až 3000 metrů. Nebo si dám pětku či desítku.“

* Zmínil jste, že manželka s vámi podstoupila kyslíkový stan. Účastní se i rodina běhání?

„Manželka neběhá, nebaví jí to. I když teď už se taky občas proběhne. Ale ona chodí s hůlkami, to ji docela chytlo a chodí tak každý den. Nebo když měla dovolenou, tak běžkoval a má ráda ti cvičení jógy. I děti sportují. Sice neběhají, ale starší syn hraje volejbal a dva mladší fotbal.“

FOTO 20 sob bronislav_khyr + CITACE:

Nejdůležitější je pravidelnost. Když budu

chodit běhat třikrát za týden a pak měsíc

nepůjdu, tak je to zbytečné. Nebo se dá běh

skloubit s jiným sportem, každý nemůže běhat,

nebaví ho to, nebo nemá fyzické předpoklady...

BRONISLAV KHÝR

* narodil se 8. června 1875 v Prostějově

* běžec, rekordman vytrvalostních veteránských kategorií

* studoval a odmaturoval na Střední průmyslové škole v Prostějově

* aktuálně pracuje v oboru zpracování kovového odpadu

* na základní škole se věnoval běhu, později amatérsky volejbalu