Říká se, že každý začátek je těžký. Často to ovšem může platit i o konci. Zkušené kurátorce se z prostějovského muzea neodcházelo vůbec snadno, a to zejména proto, že opouštěla rozdělanou práci. V našem obsáhlém rozhovoru jsme se pokusili ohlédnout za jejím dlouhým působením v této instituci od samotných počátků až do letošního konce. Přitom jsme se zaměřili zejména na některé z výstav, na něž se díky vysokému osobnímu nasazení podařilo získat díla z nejrůznějších koutů naší vlasti. První část interview jste mohli najít v minulém vydání, tu druhou vám přinášíme dnes. Zajímalo nás, co bylo podle ní na její práci nejtěžší a jakým směrem by se mohla dál vyvíjet výrazná kulturní instituce sídlící v samém centru města. Došlo také na její další osobní plány či na co se nyní nejvíce těší. Kamila Husaříková (na snímku) zavzpomínala také na některé kuriózní situace při přípravě výstav. 

 

 * Prostějov se může pochlubit secesním Národním domem. Právě v duchu tohoto stylu se nesla i další souhrnná výstava, na kterou se mimo jiné podařilo získat obří obraz Alfonse Muchy, který se do muzea musel dopravit oknem. Jak na to vzpomínáte?

„Výstavu Umění secese jsem připravovala s obrovským nadšením. Právě secesi a impresionismus mám ze všeho nejraději. Florální motivy, velká zdobnost, ladné ženské tvary, to všechno na mě působí velmi elegantně a příjemně. Velmi rozměrný obraz návrh na oponu Alfonse Muchy jsme měli zapůjčený z muzea v Ivančicích, kde mám velmi dobré vztahy, a tak jsme se na zápůjčce domluvili, i když manipulace s ním nebyla jednoduchá. Podobně jsme řešili transport menších formátů Slovanské epopeje při výstavě Alfons Mucha na Moravě. Plátna epopeje přijela svinutá na válcích a s pomocí armády jsme je na lanech vytahovali přes lodžii do muzea. Byla to obrovská zodpovědnost a velké nervy, ale i to k přípravě výstavy patří.“

* Umění secese však nepředstavilo pouze obrazy a sochy…

„Kolekce obsahovala i mimořádnou ukázku secesního skla, které bylo zapůjčeno pouze do Japonska a do Prostějova. Také expozice secesních plakátů obsahujících i plakáty G. Klimta a H. Toulouse Lautreca byla velmi rozsáhlá a kvalitní. Po skončení putovala výstava ještě do Galerie města Olomouce, kde přitáhla také velké množství zájemců.“

* Vybaví se vám ještě nějaké podobné kuriozity, které jste musela řešit při instalaci či přepravě jiných obrazů?

„Třeba na výstavu Svět kolem nás, která představila díla ‚Skupiny 42‘, jsme měli zapůjčenou velkou dřevěnou plastiku Eiffelovky. Podmínkou zápůjčky však byla přepravní bedna. Bednu jsme nechali zhotovit, ale byl to hranol. Přestože jsme měli hodně molitanu na vycpání volného prostoru, pořád se nedařilo plastiku bezpečně uložit. A tak jsem si lehla do bedny s ní a držela jsem ji. Naštěstí to bylo jen z Olomouce.“

* Za sebe mohu říct, že jsem byl asi nejvíce nadšen z výstavy, která spojovala díla Jiřího Koláře a Josefa Čapka. Jak vlastně došlo ke spojení těchto dvou autorů?

„Výstava děl Jiřího Koláře byla opět převážně ze soukromé sbírky a objevilo se na ní kromě jiných mnoho děl se sportovní tematikou provedenou v různých technikách. Výstava děl Josefa Čapka s názvem Nejdříve je třeba míti obrazu plné srdce, aby ho pak mohly býti plné oči byla mimořádně náročná na přípravu. Ve stejném termínu totiž připravovala výstavu J. Čapka GASK v Kutné Hoře, bylo tak nutné se o zápůjčky z galerií podělit. Koncepci výstavy jsem musela několikrát předělávat a nakonec mě ‚zachránila‘ paní vedoucí Muzea bratří Čapků v Malých Svatoňovicích. Půjčila mi všechny obrazy z muzea a další zápůjčku mi domluvila přímo v rodině J. Čapka. A tak se v našem městě představila vynikající kolekce. Za obě expozice pak muzeum obdrželo Cenu Olomouckého kraje.“

* Ze všeho vyplývá, že s pořádáním výstav máte obrovské zkušenosti. Co je podle vás na práci kurátorky nejtěžší?

„Příprava velkého galerijního projektu, to je bez nadsázky rok práce, při níž se samozřejmě plní i další úkoly. Nejdříve je potřeba vymyslet přitažlivé téma, zpracovat libreto a scénář. Potom se zahájí jednání s galeriemi o možných zápůjčkách. Mnoho zamýšlených děl není možné z různých příčin zapůjčit. Jsou například vystavena ve stálých expozicích a jsou nezastupitelná, jejich stav nedovoluje vystavení či jsou přislíbena na jiný projekt. Proto se musí hledat alternativy a měnit scénář. Nakonec se zpracují žádosti o zápůjčky. Pak přichází na řadu pojistka. Je třeba ji uzavřít zvlášť na transport, na dobu uložení v depozitáři a na dobu vystavení. Když je všechno připraveno, začnou svozy děl. Asi právě tato část přípravy je nejnáročnější a nejzodpovědnější. Převzetí obrazů podle předávacích protokolů, balení, nakládání a nervy, aby se cestou nic nestalo. Trasy se spojují, aby se to všechno časově zvládlo a pojistka nemusela být uzavřena na zbytečně dlouhou dobu. Vyjížděli jsme vždy brzy ráno a vraceli se pozdě večer, kdy jsme díla ukládali ještě do depozitáře.“

* Vždy bylo obdivuhodné, z kolika galerií a muzeí se vám dařilo díla zajistit. Jak se vám dařilo spolupráci navazovat a čím jste dokázala přesvědčit zmíněné instituce, aby díla do Prostějova zapůjčily?

„Každý muzejník i galerijní pracovník je rád, když díla, která mají ve správě, se mohou vytáhnout z depozitáře a představit je veřejnosti. Na začátku nebylo jednoduché takové rozsáhlé zápůjčky získávat, protože muzeum je instituce regionálního charakteru a nebylo obvyklé takové výstavy pořádat. Podařilo se mi ale jednotlivé galerie přesvědčit, že umíme i s díly takových hodnot zacházet, nikdy nedošlo k žádnému poškození, galerie dostávaly velmi kvalitní diapozitivy svých obrazů a katalogy s reprodukcemi všech vystavených děl. A tak se postupně rodila důvěra a přátelské vztahy. V posledních letech jsem už jezdila za opravdu dobrými přáteli.“

* Ještě víc než ve výstavních síních jste trávila život na cestách autem. Bylo nějaké místo, kam jste se obzvláště ráda vracela. A proč?

„Musím říct, že do všech galerií jsem se vždy těšila, i když cesty byly únavné. Pokud bych měla mluvit o místech, kde se mi líbilo, určitě to byla krásná Kutná Hora, Hluboká nad Vltavou, kam jsme jezdili do Alšovy jihočeské galerie, Hradec Králové a Galerie moderního umění, ale i v dalekých Litoměřicích a Roudnici nad Labem. Mohla bych vyjmenovávat ještě spoustu měst. Zážitek byla třeba cesta a možnost dostat se do prostor Pražského hradu.“

* Bylo nějaké období v historii muzea, na které obzvláště ráda vzpomínáte?

„Muzeum jsem měla opravdu ráda, asi by to ani jinak nešlo, když jsem tam strávila téměř celou svou profesní dráhu. Nejraději vzpomínám na své začátky, a to i přesto, že stěžejní pracovní náplň nás všech tvořila nezáživná katalogizace sbírek ve druhém stupni. (úsměv) Ale díky opravdu dobrému kolektivu tam bylo hodně legrace, a tak nepopulární pracovní soboty i Brigády socialistické práce jsme si dovedli zpříjemnit.“

* Kdy to bylo naopak nejtěžší? Nastalo dokonce období, kdy jste s tím sama chtěla seknout?

„Nejtěžší období, které mě hodně deptalo a mrzelo, nemělo nic společného s pracovními úkoly, ale s obměnou kolektivu, ve kterém se úspěch neodpouští a ve kterém dochází k intrikám a pomluvám, proti kterým se nedá bojovat... Samozřejmě že jsou v muzeu i nadále kolegové, kterých si vážím a vždy jsem s nimi ráda spolupracovala.“

* Prostějovské muzeum získalo před sedmi lety status galerie. Jakým směrem by se dle vás měl její výstavní plán ubírat? Je to cestou známých jmen, která jsou schopna přitáhnout lidi, kvalitních, ale méně známých autorů či regionálních tvůrců se vztahem k Prostějovu a okolí?

„Koncepce výstavního plánu není jednoduchá. Ze zkušeností a statistik vyplývá, že v Prostějově byla hodně přitažlivá známá jména nebo výtvarná uskupení. Takové výstavy se však nedají pořádat častěji než jedenkrát ročně. Ze zřizovací listiny vyplývá, že muzeum má představovat regionální umělce nebo umělce s Prostějovskem spjaté. I takové výstavy se v plánu vždy objevovaly. Kvalitní umělci, ale méně známí, ti to mají v Prostějově těžké. Jsou to přece jen výstavy pro ‚poučené‘ návštěvníky. Kromě toho jsou jistě zajímavé a do muzea patří i materiálové výstavy. Ideální asi je koncepce, kde se všechny tyto složky prolínají.“

* Sledujete dění i jiných prostějovských galerií? Kam kromě muzea v Prostějově zamíříte na kvalitní výstavu?

„Na výstavy v Prostějově nechodím, nezaznamenala jsem nic, co by mě zaujalo. Snad s výjimkou Francovy výstavy ve Zlaté bráně, kterou realizoval galerista Jindřich Skácel. Vždycky, když jsme byli v nějaké galerii, prošla jsem si výstavy i expozice a často jsem viděla opravdu nádherné věci.“

* Je nějaký výstavní sen, který se vám nepodařilo splnit? A proč?

„Mám kompletně zpracovanou výstavu českého impresionismu včetně několika zahraničních hostů. Moc ráda bych ji v budoucnu realizovala, ale už k tomu nedojde, protože moje místo bylo zrušeno...“

* Co vám bude na práci v muzeu nejvíce chybět?

„Ta ‚muzejní vůně‘, pohled na všechny ty krásné sbírky, které muzeum spravuje, zajímavé diskuse s některými kolegy a cesty po galeriích.“

* Práce kurátorky byla nepochybně velmi časově náročná. Máte představu, čím nyní tento čas, který se před vámi otevřel, vyplníte?

„Momentálně dost odpočívám a přemýšlím, co dál. Moje rodina je pro mě vším. Mám tři rozkošné vnučky, malinkatého vnoučka, milovaného pejska a v neposlední řadě velmi aktivního manžela, který neustále srší nápady, kam bychom se měli zajet podívat. Nudit se tedy určitě nebudu.“ (úsměv)

* Na co se nyní obzvláště těšíte?

„Asi na Vánoce, na atmosféru, kterou mám nesmírně ráda, na rozzářené oči vnoučat nad dárky.“

 

KAMILA HUSAŘÍKOVÁ

* narodila se 3. března 1956 v Prostějově

* v letech 1971 až  1975 vystudovala Gymnázium Jiřího Wolkera v Prostějově

* v letech 1975 a 1976 pak Státní jazykovou školu v Brně, od roku 1979 dálkově studovala UJEP v Brně obor Teorie kultury. Tu však nedokončila

*v letech 1976 a 1977 pracovala v Sigmě Olomouc jako překladatelka, od roku 1977 až do letošního podzimu pak působila v Muzeu a galerii v Prostějově

* je vdaná, má dva syny a čtyři vnoučata

* mezi její koníčky patří zvířata, vaření, hudba, ráda jezdí na kole a v létě plave, za odpočinkem ráda míří do Chorvatska 

* miluje květiny zejména konvalinky, frézie, pivoňky, sakury a magnolie

zajímavost: je také velkou milovnicí psů a pro prostějovské muzeum před 10 lety připravila výstavu Psí oči, přičemž expozice velkoplošných fotografií z charitativního projektu Antonína Malého a hraběnky Mathildy Nostitzové na podporu výcviku vodících psů pro nevidomé obsahovala portréty známých osobností včetně Zdeňka Svěráka, Ladislava Smoljaka, Jiřího Suchého, Marka Ebena, Jiřího Bartošky, Václava Havla či Karla Gotta i s jejich psími kamarády