Možná jste některý rok počátkem května viděli na silničkách okolo Prostějova šlapat mladého muže na bicyklu. Nebylo by to nic neobvyklého, kdyby přitom ovšem nebyl v uniformě Rudoarmějce. Zatímco se ostatní přesouvali v historických vojenských vozidlech, on dorazil za nimi sice později, ale svěží. Kromě toho můžete amatérského historika, povoláním veterináře Zdeňka Bezrouka (na snímku) potkat na přednáškách či jste si od něj mohli nechat podepsat dvě knihy, které o dění koncem války na Prostějovsku napsal. Takové renesanční typy lidí jsou dnes docela vzácné a je třeba se od nich hodně učit.

 

* Měl jste dilema, zdali studovat veterinu nebo něco kolem historie? Odkdy vás vlastně historie (nejen) druhé světové války zajímá?

„Můj praděda a děda z matčiny strany i otec byli veterináři. V holínkách jsem od mala chodil mezi hospodářskými zvířaty ve stínu otce, takže jsem měl svou budoucnost tak trochu předurčenou. Naproti tomu jsem si v dětství jako spousta jiných kluků hrál na vojáky, stavěl modely vojenské techniky, do toho se začalo mluvit o 50. výročí osvobození republiky a má babička mi místo pohádek vykládala o tom, jak prožila válku v rodném Prostějově. Díky tomu jsem si protektorátní, nikoliv jen vojenskou historii zamiloval. Dilema nastalo pouze při studiích na vysoké škole v Brně, tam jsem se díky náročnosti studia musel historického koníčku na několik let víceméně vzdát.“

* Jak vznikl nápad sepsat události konce druhé světové války na Prostějovsku? Bylo třeba zaplnit „bílá“ místa?

„Ta snaha zaplnit ‚bílá‘ místa o osvobození Prostějova a jeho okolí byla zcela spontánní. Až na knihu Prostějovsko za války, která vyšla tři roky po druhé světové válce, prakticky neexistovalo dílo, jež by popisovalo uceleně a podrobně boje na sklonku války na Prostějovsku. Mne zajímaly podrobnosti, o kterých se v uvedené knize psalo, a tak jsem se začal setkávat s lidmi a ptal se jich, o co se buď sami zajímali, nebo na co si z té doby pamatovali. Díky tomu jsem nasbíral tolik materiálu, že jsem mohl začít psát knihu, vlastně hned knihy.“ (úsměv)

 * Sbíral jste množství informací od pamětníků. To se opravdu o své zážitky dosud s nikým nepodělili?

„Za těch osm let, co opravdu aktivně sbírám materiály související zejména s obdobím protektorátu na Prostějovsku, jsem se sešel s téměř čtyřmi stovkami pamětníků, ale z toho byli jen čtyři váleční veteráni a pár desítek potomků po veteránech, odbojářích a legionářích. Zbytek byli (ne)obyčejní lidé, kteří v tu dobu byli žáky, studenty nebo mladými ‚totálně‘ pracujícími. Nejstarší pamětnice měla 104 roky a nejstarší pamětník 101 rok. Pětadevadesát procent pamětníků jsem navštívil na kole, takže jsem kvůli tomu najezdil asi šest tisíc kilometrů. Většina z nich tvrdila, že se j­ na jejich válečné mládí nikdo nikdy neptal, maximálně jejich potomci, takže na přednáškách a v obou knihách se objevují poznatky, které nebyly ještě nikde a nikým jiným zveřejněny. Jejich zpracování ovšem předchází ‚detektivní‘ práce v archivech spočívající ve vyhledávání a ověřování informací získaných od pamětníků.“

* Co je vlastně třeba k úspěšné komunikaci se staršími lidmi? Jak složité je vůbec tolik let po válce hledat pamětníky, kteří mají k popisovaným událostem co říci?

„Svou metodu, jak dokážu, aby byli lidé ochotni se svěřit se svými vzpomínkami, si nechám pro sebe. Napovím jen, že jsem žil ve čtyřgeneračním domě, kde jsem si osvojil úctu ke starším lidem. Dělá mi velkou radost, když takovým pamětníkům na chvíli pomohu vzpomínkami na mládí zapomenout na starosti spojené se stářím. A navíc je Prostějov pořád ‚velká dědina‘, kde se všichni znají, takže referencí jsem měl poměrně dost, ale ne zase tolik, že by mi to doposud stačilo, takže pořád hledám další lidi, co by mi mohli k tomuto něco říci. Ale rok od roku je to hledání čím dál těžší.“

* Kolik titulů jste vydal a o čem ve stručnosti pojednávají?

„Pod hlavičkou Klubu vojenské historie Dukla z.s. (dále jen KVH Dukla - pozn. red.) jsem s dalšími válečnými nadšenci uvedl na světlo světa doposud dvě knihy. První s názvem Pod pásy tanků, pod křídly letadel vyšla v roce 2015, druhá nazvaná Pod říšským vysílačem Donau o tři roky později. Na celkem 854 stranách se čtenář může dočíst nejen o úporných bojích v dubnu a květnu 1945 na Prostějovsku, ale např. i o německém záboru tzv. Brodeckého jazykového ostrůvku v roce 1938, o letecké válce nad Prostějovem v letech 1944–1945 a totálním nasazení prostějovských spoluobčanů. Nyní si připravuji materiály pro novou knihu s příběhy o nesnadném životě Prostějovanů za protektorátu a dále zpracovávám podklady upřesňující fakta o osvobození Prostějovska.“

* Jste členem KVH Dukla, jaký je váš nejzajímavější zážitek v historické uniformě? Kam nejdál do zahraničí jste se s klubem podívali?

„Nemohu nevzpomenout na dvě pětidenní návštěvy Běloruska v letech 2018 a 2019, kam jsme jeli reprezentovat KVH Dukla na základě pozvání tamějšího vojenského klubu do vojensko-historického areálu Linie Stalina nedaleko Minsku. Poprvé jsme tam byli v době, kdy slavili Bělorusové Den nezávislosti (3. červenec). Šli jsme se podívat v dobových uniformách na vojenskou přehlídku přímo do Minsku kousek od hlavní tribuny. Sice jen jako diváci, ale i tak jsme vzbudili pozitivní ohlas, zvláště když jsme řekli, že jsme z České republiky. Místní lidé k nám byli velmi přátelští a rádi se s námi fotili. Vše, co se týká Velké vlastenecké války, je pro ně stále doslova svaté. Radost mi udělala i exkurze rozlehlé dílny uprostřed města, kde se šily historické uniformy podle originálních šablon nejen pro nadšence, jako jsme my, ale i pro herce do válečných filmů.“

* Věnujete se i besedám s mládeží. Jak je na tom mladá generace s povědomím o druhé světové válce a proč je podle vás potřeba jí tento úsek dějin stále přibližovat?

„S láskou k historii se nemusíte jen narodit. Žáci a studenti mají dnes mnohem více zejména informačních prostředků, jak si najít takovou cestu k historii, aby je začala bavit. Vidím to zejména na popularitě vytváření rodokmenů mezi lidmi. Určitě bych znalosti mládeže nezatracoval, nejsou o nic horší, než byly ty naše. Ukazovat kladné vzory, ale také chyby z minulosti je potřeba všem a neustále. Lidé mají velmi krátkou historickou paměť a dějiny mají sklon k opakování. Právě období obou světových válek je toho dobrým příkladem.“

* Před časem jste začal být činný v Českém svazu bojovníků za svobodu. V čem spatřujete jeho přínos?

„Činnost ČSBS v Prostějově jsem měl možnost sledovat od roku 2015. Byla to doba, kdy jsem viděl, jak postupně počet členů svazu strmě klesá, jelikož členskou základnu tvořili převážně letití vojáci ve výslužbě, odbojáři a jejich příbuzní, kteří v té době ztráceli síly k aktivní účasti ve svazu nebo zemřeli většinou v požehnaném věku. Na přelomu let 2018/2019 tak hrozil zánik zdejší organizace, resp. její přičlenění k jiným okresním organizacím. I když v rodině nemám žádného předka vojáka či odbojáře, tak jsem se společně s dalšími sympatizanty rozhodl na začátku roku 2019 vstoupit do výboru ČSBS v Prostějově, čímž byla existence zdejší organizace zachráněna.“

* Kolik je vůbec na Prostějovsku ještě přímých účastníků protinacistického odboje či jejich nejbližších příbuzných?

„Když tento dotaz vztáhnu pouze na ČSBS a ČsOL, tak dohromady třináct. Asi nejznámějším z nich je v řadách ČsOL 98letý válečný veterán, armádní generál Emil Boček, příslušník čs. letectva ve Velké Británii, a v řadách ČSBS šestadevadesátiletý válečný veterán plukovník v.v. Ján Svítek, vojenský pilot, účastník SNP a partyzán zapojený do osvobozovacích bojů na česko-slovenském pomezí. Někteří členové byli např. za nacismu dětmi, jejichž rodiče a oni sami byli perzekvováni z rasových důvodů.“

* Zabýváte se nejen obdobím druhé světové války, ale i té první. Tam už pamětníci nejsou vůbec, v čem spočívá těžiště činnosti obce legionářské?

„Československá obec legionářská, která letos oslavila 100. výročí svého založení, má v současnosti přibližně 4 000 členů. Nejsou to jen potomci účastníků 1. a 2. odboje a veteráni 2. odboje, nýbrž také veteráni vojenských operací v rámci NATO a OSN, hlavně pak spousta aktivních sympatizantů, kteří bortí mýty, že se jedná jen o organizaci, jež je přežitkem své dávné slávy. Pro mne je to organizace, která by měla být vzorem vlastenecké paměti národa a základním pilířem české státnosti. Navzdory ‚mnichovskému syndromu‘ můžeme být totiž hrdí na světově uznávanou profesionalitu našich vojáků v minulosti i současnosti.“

* Stal jste se předsedou po Miroslavu Pišťákovi, významné osobnosti Prostějova. Co to pro vás osobně znamená?

„Znamená to prostě a jednoduše velikou čest, obrovskou zodpovědnost pokračovat po boku tohoto člověka v uchování legionářských tradic ve městě Prostějově o okolí a možnost vzdát veřejně poctu našim vojákům a veteránům. Pana Pišťáka znám osobně šest let. Nejen v době, kdy byl primátorem, ale i potom jsem v něm našel podporovatele mého historického bádání a zrodu obou knih, a nakonec se sám aktivně zúčastnil jejich křtu.“

* Jak se daří skloubit náročné povolání zvěrolékaře, časově náročného koníčka a osobní život?

„Dnes bych řekl, že kupodivu jednoduše. Pro mne bylo důležité se smířit s tím, že čas prostě nezastavím a ne ‚všechny‘ dnes již letité pamětníky dokážu stihnout v poměrně krátkém čase vyzpovídat. Když děláte věci, které vás baví, tak vám tato časově náročná činnost energii spíše dává, než ubírá. A když máte navíc pevné rodinné zázemí, tak to jde mnohem snadněji. Prostě se řídím heslem: ‚Žij každý den tak, jako by to měl být tvůj poslední‘.“