Ples či koncert? Ani nápad. Ale přesto do Společenského domu (nebo taky KASka) ve středu vyrazili hromadně lidé. A když hromadně, tak hromadně. Dveře do kulturního stánku se netrhly. A v dnešní době to může znamenat buď velkou slevovou akci, nebo očkování. V tomhle případě možnost „B“ je správně.

Vlastně nebýt respirátorů, připadáte si jako při vstupu na koncert. U vchodu vás odbaví, něco málo povysvětlují a pošlou vás dál. Šatny se však proměnily, před nimi vznikly registrační boxy. Tam směřuje každý, kdo se přišel nechat očkovat. „Když přijde klient na očkování, tak je zaregistrován, identifikuje se, sepíše se s ním krátký dotazník před očkováním, pokud už není vypsaný z domu,“ vysvětluje mi Helena Piňosová. Ještě předtím mě ale osloví jedna z dobrovolnic. „Á, pan Sobecký. Jaký jste ročník? Jdete na očkování?“ ptá se mě Barbora Prágerová, ředitelka kina, které dočasně vyměnila právě za pomoc v KASku.

„Ne, vidím to tak možná za rok až dva. S nynější rychlostí,“ poznamenávám. Přesto do KAS centra nemíří jen senioři. Přichází také mladší ročníky, občas je mi někdo povědomý. A pak mi dojde, že jsou to učitelé! Koneckonců i ti jsou v takzvané první linii. Tedy snad ještě někdy budou, s otvíráním škol to v Česku vypadá stále všelijak.

Poté už se ale přesouvám mezi dvojicemi vesměs důchodového věku do hlavního sálu. Ten se změnil k nepoznání. Židle, tak dobře známé z plesů, jsou sice na svých místech, ale jedny otočené směrem k přísálí, zbylé k tomu opačnému. Nechybí samozřejmě dvoumetrové rozestupy. A v nich od sebe sedí desítky lidí. Vesměs mlčí, sledují cvrkot a čekají, až na ně přijde řada. „Ještě nejdu, dneska jde můj manžel. Nemám totiž ještě registračku. Jsem tu, abych to okoukla, jak to vypadá a funguje,“ vysvětluje žena, která se představuje jako Emílie Sedlářová. Původně měla jít s manželem do nemocnice. „Pro nás je to ale takto lepší. Bydlíme kousek. Takže než abychom šli až do nemocnice…,“ poznamenává.

Brzy na jejího manžela přichází řada. Vstupuje do jednoho z očkovacích boxů a ztratí se z dohledu. Tam už probíhá očkování. Lékař se poptá na zdravotní stav, léky, alergie. „Ne, žádné nemám. Ale kdoví, třeba se něco objeví,“ vtipkuje asi padesátiletá žena ve chvíli krátce před očkováním. Vypadá svěže, ostatně zatím to platí i o lékařském personálu a těch, kteří už mají po aplikaci. „Na registraci jsem čekala asi jen týden,“ prozrazuje mi Daniela Jiráková. „A očkování? Všechno v pořádku. Hned jsem se rozhodla, že se půjdu nechat očkovat. Myslím si, že je to potřeba. A jsem díky tomu klidnější,“ pokračuje. Přestože se dá výraz kvůli respirátoru jen těžko odhadnout, žena přesto budí klidnějším dojmem.

Klidná byla ostatně i situace v očkovacím centru během celého dne. Lidé přicházeli v klidu, očkování nevázlo. „Byla to bomba, funguje to, klape to bez jakýchkoli problémů. Čekání není. Bavil jsem se s příchozími, jsou spokojení. Během pěti minut jsou naočkovaní, posedí si pak půlhodinku. Vše v klidu,“ pochválil situaci ředitel Společenského domu Ivo Peštuka. Právě osazenstvo KASka, dobrovolníci z města a nemocnice spolu zajistili průběh akce. „Fronty nebyly. Ale někteří zájemci přišli dříve. Měli očkování v 8:30, ale přišli už v sedm. Asi deset jich tak dostalo židle a počkali si na spuštění systému. Je to pohodička, při dvou stech lidech za den je to pohodička,“ byl Peštuka spokojený.

Společenský dům a jeho současné využití jsou pro nynější dobu příznačné. Kulturu a společenský ruch zničené koronavirem nahrazuje očkovací centrum, které má přispět k obnovení normálního života. Tedy třeba plesání. „Je to divné. Já sem na plesy nechodím, ale chodím na akce pro důchodce. Je to ale zvláštní. Hlavní je, aby byl člověk zdravý,“ konstatuje Emílie Sedlářová, která brzy poté odchází z dějiště aktuálně největší společenské akce ve městě. Jak říká i sám ředitel, společnost už mu chyběla. „Tady je takový klídek… Rok je to tu zavřené, tak jsem rád, že je tady zase živo,“ usmívá se, snad i při vzpomínce na časy, kdy koronavirus byl jen ten „netopýří virus v Asii“…