Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuj, co jsem slíbil. Známá věta z české pohádky bohužel dostává kvůli českým politikům hodně nehezké zabarvení. Rozhodně v případě neustálého prodlužování lockdownu. Češi jsou národ tvořivý, hravý, a tak si z věčně slibovaných „posledních měsíců“ a „bodů zlomu“ tropí žerty.
Po minulém týdnu přitom mají další důvod. Vláda hlasy komunistů prosadila další protáhnutí utažených šroubů, a ne zcela průhledných obchodů vlády. Ostatně opozice právě na tento fakt upozornila. Proč by vládní garnitura nouzový stav potřebovala? Je tu tolik řešený pandemický zákon. Jenže na co ho povolávat do akce, že. Měli jsme PSA, ten skončil zastrčený kdesi v koutku. A vesele tleje. Máme zde pandemický zákon, ale proč se během pandemie řídit podle něj.
Otázka tu ovšem zůstává dál, k čemu nouzový stav vláda potřebuje? K vymáhání opatření? No to přeci ne. K tomu, aby vůbec platila? To se rovněž neukázalo jako pravda. Navíc je zde nyní už zmíněný pandemický zákon. Inu, mimoděk na tuto otázku poskytl odpověď Babišův kabinet v nedávném hlasování. V médiích poněkud zapadlo, jednalo se však o hlasování, kdy opozice navrhovala zveřejnit všechny smlouvy vlády z období nouzového stavu.
Hrozný návrh? Pracný pro někoho? Ne v České republice, kde je ráj úředníků a aparát stále bobtná. Naopak zcela pochopitelný. Za nouzového stavu totiž vláda uzavírala zakázky, spoustu zakázek. A nad nejednou, zejména co se týká zdravotnického materiálu, visí otazníky. Jak reagovala vláda? Jednoduše. Potvrdila podezření, že s některými „kšefty“ nebude vše v pořádku. Jednoduše snahu opozice smetla ze stolu. Jak jinak a snadněji říci „jsme vinni“?
Nouzový stav přinesl jeho odpůrcům a naopak zároveň příznivcům demokratických stran aspoň jedno nepatrné plusko. Tím, že pro něj komunisté hlasovali, si pro sebe fakticky podepsali ortel smrti. Jinými slovy stvrdili to, že do příští sněmovny už nezasednou. A to se počítá.
