Spousta radostného mňoukání se v těchto dnech ozývá z ubikace koček krátkouchých v olomoucké zoo na Svatém Kopečku. Chovný pár přivedl na svět hned čtyři mláďata. „Všem se dobře daří a všechna mláďata dobře prospívají,“ sdělila zooložka Jitka Vokurková a dodala: „První týdny byla ukrytá v boudě, pod pečlivým dohledem své matky, což dnes už neplatí. Návštěvníci je při procházce zoo mohou pozorovat, jak si spolu hrají.“
Tři rizikové faktory
Svatokopecká zoo chová kočky krátkouché od roku 1993 a od té doby se tu narodilo 67 mláďat, čímž výrazně přispěla k záchraně tohoto druhu. V jejich domovině ve východní Sibiři, na japonském ostrově Cušima, v Mandžusku a Koreji je totiž na prahu vyhynutí. Jedním důvodem jsou nepřímé otravy, kdy tyto kočky loví hlodavce otrávené jedem, což je pro ně velice nebezpečné. Druhým faktorem ohrožujícím kočky krátkouché je zejména v Japonsku stále houstnoucí automobilová doprava. A třetí nemilou skutečností je jejich lov kvůli kvalitní kožešině, a to především v Číně.
Nejsevernější kočka
Kočka krátkouchá neboli amurská je nejseverněji žijící poddruh kočky bengálské. Obývá nehostinné oblasti Dálného východu, kde mohou teploty spadat až k −20 °C. Typickým prostředím jsou pro ni spíše husté lesy, ale pohybuje se také v údolí řek, v lesnatých roklích a pobřežních oblastech. Patří ke zvířatům s noční aktivitou. Její tělo kryje hustá srst, jejíž zbarvení zůstává světlejší v zimě, tělo je mohutnější než u ostatních poddruhů a má kratší zaoblené boltce, kterým vděčí za své jméno. Loví na zemi, ale odpočívá v bezpečí na stromech. Hlavní potravu tvoří hlodavci, ptáci, plazi, obojživelníci a mnohdy uloví i malá mláďata kopytníků. Během zimy může dosahovat hmotnosti 6 až 9 kg. Mláďata začínají žrát maso už ve 23 dnech a po zhruba měsíci opouští doupě. Dospělí jedinci se dožívají 13 let.
František Omasta
