Záchranná stanice pro volně žijící živočichy v Němčicích nad Hanou funguje již dvě desítky let. V domě s velkou zahradou, jen kousek od kostela, našly přechodný, ale i trvalý domov už tisíce nejrůznějších zvířat a ptáků. Jen letos jich rukama vedoucí Lidmily Kňourkové a jejích pomocníků prošlo 472. Všechna zvířata z volné přírody, mimo jiné zajíci, veverky, dravci, sovy či ježci.
Nikdy nevědí dne ani hodiny, kdy budou muset vyjet k odchytu nebo na vrata zabuší lidé s dalším pacientem. Ty přijímají nejen z našeho regionu, ale i ze širokého okolí. Z Prostějova jsou nejčastějšími „dodavateli“ městští strážníci, kteří se při výkonu služby setkávají zejména s mladými dravci a sovičkami. Každé ze zvířat potřebuje jinou péči, ve stanici ale dokáží pomoci kýchajícímu ježečkovi, stejně jako veverce, která sotva rozlepila oči. Bez obrovské obětavosti a zejména lásky k živým tvorům by tato práce dělat nešla. Lidmile Kňourkové a jejím kolegům nechybí ani jedno.
Rozmanití chovanci
Ve stanici se letos postarali mimo jiné o dva vzácné dudky chocholaté. Jeden z nich přistál na zahradě nálezců, příliš vysílen cestou do zimoviště. Po pár dnech péče mohl pokračovat v cestě. Druhý z chocholatých krasavců to štěstí neměl, i přes všechnu snahu ošetřovatelů uhynul. V České republice jich podle ochránců přírody hnízdí pouze kolem sta párů.
Do přírody se vrátí i trojice labutích sourozenců, které rodiče zanechali na rybníce v Otaslavicích. „Jsou to pozdní mláďata, jež rodiče opustili. Dostanou kroužky a vypustíme je zpět na vodu,“ popisuje další osud šedivých dorostenců vedoucí. „V září jsme z Vážan u Vyškova přivezli mladou poštolku. Přistála nálezci na hlavě, když na zahradě griloval. Šlo o mládě, které se ztratilo rodičům, bylo zesláblé a vyhladovělé a hledalo pomoc u lidí. Když jsme ji vykrmili, spolu s rodinou jsme ji vypustili. Největší radost z toho měly děti,“ usmívá se při nedávné vzpomínce.
Mezi stálé obyvatele stanice naopak patří moták lužní a pochop. Oba jsou ve stanici od roku 2017, kdy utrpěli fatální zranění při střetu s auty, a už nikdy nebudou létat. A také výr velký, který je ve stanici již více než deset let. „Má zraněné křídlo a také nemůže létat, do přírody se proto nemohl vrátit,“ popisuje letitého chovance Lidmila Kňourková. Výr je zvyklý na lidskou přítomnost, a tak s ní často vyráží na nejrůznější akce.
Dalším trvalým obyvatelem je mladý kos, jemuž křídlo bezmála ukousla kočka. Ve stanici se chová jako doma a nezdá se, že by ho jeho zranění v životě příliš omezovalo. Stačí mu přísun červíků a prostorná voliéra.
Ježčí stálice
Každý podzim přibývají do stanice noví a noví obyvatelé, a sice ježci. Ty sem vozí lidé v obavě o jejich přezimování. Ne vždy je k tomu ale důvod. Skutečnou starost o bodlinaté čtvernožce bychom měli mít až koncem listopadu. Do stanice berou buď ty nemocné, nebo mladé s váhou pod 300 gramů. „Když v tu dobu nemá ježek alespoň 6OO gramů, je třeba mu zajistit zimoviště v domácích podmínkách,“ konstatuje Kňourková. Před spánkem by se mělo zvířátko řádně vykrmit, k čemuž nejlépe poslouží kočičí konzervy, granule či libové maso. „V žádném případě ale ježkům nedáváme mléko, jen čistou vodu. I když jim chutná, způsobuje u nich střevní problémy," doplnila zkušená ošetřovatelka s tím, že ke krmení je vhodné používat to, co ježek běžně najde v přírodě.
Zimu ježci přežijí zavrtaní v teplé slámě a do přírody se vrátí řádně vykrmení až na jaře příštího roku.
