Hokejová sezóna se blíží ke svému finiši. S jejím koncem se každým rokem začínají také řešit možné odchody a příchody. To stejné platí i letos, a i když se ještě přestupní trh nerozběhl, je jasné, že i v táboře Jestřábů dojde k výrazné obměně. A rozhodně ne první během posledních let.
Každým dnem se prostor pro dohrání soutěžního ročníku fotbalistů zkrac
Pokud se od mládežnického, výkonnostního a amatérsko-zájmového sportu přesuneme k profesionálnímu, ten v České republice zdárně probíhá od listopadu (po tehdejším více než měsíčním lockdownu) až dosud. Včetně nejsledovanějších týmových odvětví.
Děti, koření života, ale taky budoucnost sportu. Nesčetněkrát jsme nejen na tomto místě zmiňovali, že mládež jednotlivých klubů je odrazem toho, jak se staví ke své budoucnosti. Proto je radostný pohled na některé záležitosti ve zbylých mládežnických okresních soutěžích. Třeba fakt, že oproti roku 2019 přibylo týmů.
Dnešní sloupek bych rád využil ke krátkému pozvání. Znovu se otevírá prostějovská botanická zahrada pojmenovaná po Petru Albrechtovi. Zprávy o probouzející se přírodě přicházejí z tohoto krásného koutu našeho města už několik týdnů.
Prostějovské volejbalistky tak vlastně mohly být svým způsobem rády za sice bolestně nepříjemné, leč aspoň sportovně přirozené vypadnutí s covidem-19 oslabeným Olympem Praha. Představa, že by otočily nepříznivý vývoj čtvrtfinálové série, postoupily mezi elitní ligovou čtyřku a pak by se místo medailových bitev dočkaly kruté stopky, je děsivá.
Zařekl jsem se, že o pandemii už nenapíšu ani řádku. Ani o ní už nebudu číst, obsah zpráv na internetu se mi tím podstatně zúží a ušetřím čas. Zrak mi ale padl na nadpis „Dvaadvacet rad, jak se ochránit před koronavirem“. Safra, tak ještě přečtu tohle, přece jen to může být k užitku, do špitálu bych se přece jen zadarmo dostat nechtěl.
Projížděl jsem očima jednotlivé rady. Nejezdit výtahem. Ano, malá špeluňka, nevětraná, sousedé v baráku taky nepatří všichni k těm ohleduplným, někdo kýchne, já tam vzápětí pojedu a jsem jasný. Dobrá, výtahem ne.
Už více než rok trpí svět pandemií koronaviru. Jen těžko však najdeme jinou zemi, kde sport, především ten amatérský, trpí stejně jako právě u nás. A první povelikonoční týden jen dokazuje, co všechno je tu špatně.
Opozice v prostějovském zastupitelstvu znovu naříká. Vzhledem k tomu, že se kvůli pandemii covid-19 jednání vrcholného politického orgánu našeho města přesunula z tradičního místa obřadní síně radnice do hlavního sálu Společenského domu, zůstalo nákladné zařízení pro přenos živého vysílání na radnici. Videopřenosy z „kaska“ tedy už více než rok neexistují.
Mládežnický fotbal, hokej, tenis (doplňte si sami) nejsou primárně o výsledcích. Ty se obvykle začínají více řešit někdy v dorostu. Jenže povídejme to trenérům, funkcionářům i vlastním hráčům. Sport a soutěžení jdou prostě ruku v ruce. A tak ať chceme, nebo ne, hrají výsledky (různě) důležitou roli napříč soutěžemi a kategoriemi – samozřejmě až na ty nejmenší. Každý chce prostě vyhrávat, prosadit se, být lepší než soupeř.
V posledních týdnech extrémně rostl tlak ze strany sportovních odborníků, hvězd i trenérských kapacit na to, aby v ČR – stejně jako ve většině jiných civilizovaných zemí Evropy i světa – už se konečně mohly aspoň děti s mládeží organizovaně věnovat sportu, pohybu.
Žijeme v turbulentní době, což loňský nástup koronaviru jedině umocnil. I za normálních okolností je sport živoucí organismus s neustálým vývojem, což u týmových odvětví platí dvojnásob.
Každý rok stejná písnička. A ta má název Jestřábi loví posily. Takhle to zní ještě na první pohled dobře. Bohužel ve skutečnosti jde spíše o nucenou přestavbu kádru. Ne však pro jeho nízkou kvalitu nebo příliš vysoký věk. Důvody jsou jiné a pro nejednoho fanouška nepochybně frustrující.
V minulých dnech jsem se zapojil do dubnové výzvy nazvané deset tisíc kroků a snažím se chodit po našem krásném městě co nejvíce pěšky. Díky tomu se v těchto dnech mohu ještě více radovat z milé velikonoční výzdoby náměstí T. G. Masaryka. Jsem moc rád, že se podařilo centrum města znovu zkrášlit, a děkuji každému, kdo se na tom podílel.
Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Tohle pořekadlo známe a svoji účinnost již prokázalo několikrát. A jen na máloco ale sedí tolik jako na fotbalovou situaci v Česku. Pouze není jasné, jestli se ucho už utrhlo, nebo se teprve objevily praskliny.
